Tak dneska jsem začala přemýšlet, jestli náhodou netrpím faktickou depresí. Ty moje stavy, někdy celý dny, kdy nevnímám a nejsem schopná něco říct, jen chabě odpovídám, neusměju se a hodiny zírám do blba, na to už jsem zvyklá. Ale dneska, když jsem přišla do práce, jsem si uvědomila, že takhle strašnej zásek jsem snad ještě neměla. Seděla jsem na židli v šatně, jen jsem se opřela a najednou bylo o čtvrt hodiny víc a já se celou dobu ani nepohnula, ani jsem neměla v hlavě žádnou myšlenku, prostě ten čas zmizel kdesi v neznámu a já chtěla něco udělat, aspoň změnit polohu na židli, abych si uvědomila, že žiju, ale vůbec to nešlo, jako by mi zamrzl kompjůtr v mozku a někde se něco zaseklo. Chtěla jsem se usmát, vedle se kolegyně bavily nad novým rozvrhem a hrozně se u toho smály, a já to vnímala jako vnímáte svět těsně předtím, než omdlíte. Zachvátila mě panika. Zkusila jsem se usmát, nešlo to. Měla jsem úplně kamennej ksicht. Vůbec jsem se nevnímala. Zkusila jsem si v hlavě přehrát Walking on sunshine, to vždycky zabírá na zlepšení nálady. A furt nic! A ve chvíli, kdy jsem si myslela, že z toho šoku začnu brečet – v hlavě jsem křičela „Co se to děje?!“, ale na mym výrazu by nikdo nic nepoznal – uvědomila jsem si, že ani to nemůžu, prostě jsem jenom dál zírala před sebe a připadala si jako vězeň ve svym vlastním těle, jako by mě od něj někdo odpojil.
Při práci se to pomaloučku zlepšovalo, ale jen velice zlehka a možná že to bylo spíš jen tím, že jsem musela dělat, tak jsem dělala. Přesto jsem se ale dobrou hodinu nebo i dýl vyhejbala obsluhování a dělala jsem všechno proto, abych nemusela s nikym mluvit. Hrozně mě zničilo, že mi někdo vypil flašku pití – musela jsem si dojít pro novou, bylo mi nedobře. Vedro je tam teda vždycky, ale tentokrát jako by bylo nějaký fakt extrémní – už teda včera jsem měla půl dne pocit jako že mi někdo drží hlavu ve svěráku, a taky mě chvílema bolela hlava, ale dneska to bylo ještě silnější. Co jsem tam přišla, měla jsem pocit, že jsem přibrala sto kilo nebo že mě něco táhne k zemi a nemůžu dejchat ani se pohnout. A do toho pořád panika. A nikdo nic nepoznal.
Koupila jsem si hroznovej cukr, abych do sebe napěchovala nějakou energii, že to třeba pomůže. Taky jsem vypila dost kafe. A dá se říct, že po zbytek dne jsem docela normálně fungovala, i když k večeru to na mě zase padlo a posledních pár zákazníků si se mnou muselo vyloženě užít, protože už jsem zase nebyla schopná se ani usmát a všechno jsem vnímala jen tak napůl.
A tak si řikám – jebe mi už vážně? Nemohla se u mě vyvinout nějaká faktická nemoc? Protože tohle mi už přijde divný svádět na náladovost, to jsou kurva silný negativní pocity na to, aby to byl jen „blbej den“ nebo nevyspání a ani to nepřipíšu únavě, vždyť volna mám docela dost a dneska jsem byla v práci jen osm a půl a začalo to ještě před směnou, tak co mi to zas je?
Možná mě ta moje prokrastinace a neschopnost vyřešit všechny kostlivce jednou provždy vážně zabíjí a možná že jí to ani nebude moc dlouho trvat.
A nebo mi chybí vitamíny.
Anebo mi možná chybí něco úplně jinýho.
5 reakcí na „Deprese nebo absťák?“
"Aneb, my nejsme nemocní! To svět je nemocný! Jen jsme součástí toho světa."
No..Pokud je to pro tebe děsivé, je tu možnost navštívit odborníka.
Při depresi člověk neví proč, už nemá důvody se tak cítit i když si je možná namlouvá.
Při depresi to lidé vzdávají, jsou někdo..a kašlou na celý svět..
Ono to podle mě dost lidí zanedbává, já mám taky takový stavy a někdy si říkám, jestli to fakt není jenom puberta ale není to deprese, protože to mám podobně jako ty, a hůř, já vlastně ani nechci být v těch chvílích usmvěvavá nebo šťastná, chci aby to tak bylo a nic se nezměnilo, no.. Možná bys měla někam zajít, nevím. Já nemám odvahu to komukoliv říct, ale ty bys mohla.
Jen tak mimochodem, jsem moc ráda že mě máš v oblíbených, jen mohla by jsi smazat to "Monroe Sawyer"? Už dlouho to tam nepoužívám. 😉
Nojo, já vim, že mi furt všichni raděj, ať zajdu k odborníkovi… ale mně se nechce. Chci to řešit nějak jinak, něco si přečíst a pochopit, proč se mi to děje, nebo najít někoho s podobnýma stavama, kdo mi sdělí svoje fantastický tipy na to, jak se toho zbavit. Nechci si o tom povídat s někym, komu za to budu platit
[2]: No problemo 🙂
Už kolikrát jsem si chtěla někam zajít, ale buď nebylo kam nebo to na chvíli přešlo, nebo jsem si vzpomněla, jak mi spolužačka kdysi říkala, že to přece zvládnu sama.
sorry
Já si zase připadám jako kdyby mi degeneroval mozek. Zapomínám úplně základní věci, kolikrát si nemůžu vzpomenout, jak se něco řekne. Když se mi to stávalo v němčině (a to ji studuju), tak jsem to sváděla na to, že jsem z toho přes prázdniny vypadla. Jako by mi nový informace vytlačovaly ty starý. A to že si po zkouškovým zapomenu věci, co bych si už měla doživotně, o tom ani nemluvě. Navíc má už asi týden depresi a takový ty stavy, že nic nemá smysl a proč dělám to co dělám. Ani nevím, co jsem tímhle komentem chtěla říct. Asi jen, že nejsi sama kdo má záseky. Já osobně prostě vždycky počkám až to přejde. Občas jedu za někým (většinou za přítelem) a hraju si na klíště, ale to je mi pak většinou ještě hůř, když odjedu. JSem teda fakt rádce
Vždycky si po přečtení podobného článku řeknu, že jsem o ždibeček víc normální a že takle ztracení jsou vlastně všichni.