Chytla mě cestovní horečka. Ještě nemám půjčenej malej kufřík, tak se zkusmo pakuju do velkého a říkám si, že nevím, jak se do něj vejdu.
Asi bych si toho neměla moc brát, není třeba – jedu jen na tři týdny a hlavně domů, tam přece člověk všechno má – ale na druhou stranu se právě ty tři týdny doma chcete po osmi měsících v zahraničí blýsknout novým oblečením a všema fantastickýma věcma, co jste si tu koupili, a nechcete přijet jako chudej příbuznej jen v tom, co máte zrovna na sobě.
A do toho dárky. Jako obvykle to ani letos není žádná sláva s inspirací – letos je to ještě o to horší, že jsem tam celej rok nebyla, abych mohla vypozorovávat ty letmé náznaky přání, zakončené obligátním „ale já stejně nic nechci“, po nichž se máte aspoň čeho chytit. A tak jsem to letos zase jednou viděla na nakupování na poslední chvíli, doma v Čechách, poněvadž odsud se s tím stejně tahat nebudu, když mám do letadla jenom ten příručák.
Nojo, jenže pak jel člověk nakupovat do Brightonu a už se vezl.
Nevím proč, ale každej rok to pro mě nakonec dopadá tak, že mám pro většinu lidí víc věcí. Menší věci, blbosti, zkonzumovatelnosti a oblečení, a tak. Málokdy je to něco fakt zásadního, ale prostě se mi nikdy nedaří mít pro každého jenom jeden dárek. Že bych to dělala podvědomě? Abych toho měla víc na balení, protože mě balit baví? Nebo proto, že mám v sobě ještě od dětství zakořeněnou hrůzu z toho, že bude pod vánočním stromkem prázdno, a chci toho tam tak mít co nejvíc, co do počtu?
Asi mě hlavně baví sledovat ty pohledy, když to lidi rozbalujou, a nestačí mi to jenom jednou. Víc dárků taky znamená větší šanci, že se trefíte a potěšíte. Nevím, asi to jsou všechny ty důvody dohromady.
S Ashleigh je to teď o malinko snazší, protože se moc nevídáme. Celej týden jsme lítali po venku, a tak i když byla doma, neměla šanci nás honit. O to víc mě nervovaly její zprávičky po papírech, kde nás znovu žádala, ať nikde nemáme svoje věci a nenecháváme nic ve dřezu, ani houbičku (podle jejích slov špinavou) nebo kartáč. Upřímně, v jednu chvíli jsem si už v hlavě sumírovala inzerát a přemýšlela nad požadavky na novou rodinu. Už jsem si v hlavě balila a už jsem začínala obrekávat kočky, které mi beztak budou chybět nejvíc a budou se mi nejhůř opouštět. Už teď je mi z toho úzko, když si to představím.
Včera jsme si domluvili volno, abychom mohli jet do Brightonu na Černý Pátek. Černý Pátek je akce pořádaná každoročně den po Díkuvzdání, kdy řada velkých řetězců zlevňuje zboží – hlavně tedy elektronika. Myslela jsem, že to bude akce na pár hodin, ale nakonec jsme tam strávili prakticky celý den, docela dost jsme se nachodili a nakoupili docela dost vánočních dárků, takže pro nás rozhodně platilo, že je to svátek konzumerismu, až jsem se pak musela brzdit při uvědomění, kolik mám zase věcí pro některý lidi. Nechceme přece někoho zvýhodňovat, žeáno. To jen že pro některý lidi se holt nakupuje snadno. Tu druhou skupinu, hlavně teda lidi, co mi tvrdošíjně odmítají sdělit, co by chtěli, nemám ráda.
Nejlepší na Brightonu je asi Starbucks. Hlavně to, že hned na hlavní ulici, kterou přicházíme od nechutně vzdáleného parkoviště, jsou hned dva. V tom jednom jsem totiž posledně nějakým zázrakem… ehm ehm… získala termohrnek zadarmo, ale došlo k tomu takovým ošemetným způsobem, že se tam bojím znovu ukázat 😀 Bad, bad girl.
A tak jsme včera zakořenili v tom druhém. Pan Mysteriózní zabořil nos do svého vlastního vánočního dárku – koupil si nový laptop – a já se věnovala perníkovému laté a pak jsem se šla ven projít. Být sama ve večerním Brightonu, mít svobodu jít kam chci a nevláčet se s žádným batohem – jen s pár bankovkami v kapse – bylo osvěžující. Došlo mi, že se nemusíme furt někam honit, když jsme ve městě. Vždycky se z toho snažíme vytřískat co nejvíc a prochodit co nejvíc obchodů, ale vlastně se těším, až budeme mít načumíno a přestane nás to bavit – stejně toho zase tolik nekupujeme, jen browsíme, co kde mají, protože v Čechách tohle člověk nemá, ani v Praze. V Praze mají prd a i ten prd stojí majlant. Tady? Pohádka, pastva pro oči. Člověk ani nemusí nic nakupovat, už jen vidět ty možnosti člověka zahřeje. Večerní posezení ve Starbucks bychom si tak mohli stanovit jako běžnou činnost. Co furt doma. Čumět do kompu můžu i venku mezi lidma. A to perníkový kafe do vlastního novýho termohrnku…Jinak se mi vcelku líbí, že zase vyděláváme. Cleaningy se nám rozjely a nezastavíme se. Ale jsem z toho unavená a štve mě, jak se to projevuje na tvoření. Už to totiž není jako dřív, naflákat článek za pět minut a vygooglit si k tomu nějakej kdovíjakej obrázek. Psaní článků mi teď trvá klidně i hodinu a víc, když započítám ještě dobu úpravy vlastních fotek a snahy správně je vložit do editoru, kterej protestuje a blbne („Milý Ježíšku, mohl bys mi přinést funkční blogovací server, kde by všechno nebylo tak dojebaný? To by mi opravdu bodlo. Děkuju.“). A navíc se člověk snaží o myšlenku a taky aby se to dalo číst. To neni jenom tak. Ale o to víc pak mám radost z výsledku a strašně se mi líbí, jak mi pomalu, ale jistě lezou nahoru čísílka na Bloglovinu. Momentálně Phoenix Rise sleduje celých 43 lidí! 🙂 To mě vážně hřeje u srdíčka.
Ale nestíhám psát všechno, co bych chtěla, ani publikovat všechny fotky, u nichž si někdy řikám, že by to snad už chtělo fotoblog. Ale já fotoblogy moc nemusím a co, holt tu nebude všechno. Vono se to nepo.
A taky NaNo zase nedávám. Ale to si promíjím. Důležitý je dělat aspoň jedno z následujících:
- fotit
- editovat fotky do galerie na Deviantartu
- psát do blogu
- psát e-book
- číst něco fakt zajímavýho
- koukat na starýho Doctora (hanba mi, zasekla jsem se hned u třetího dílu!)
- meditovat
- odpočívat
- tulit se ke kočkám či k panu M. (často i oboje zároveň)
A občas se jít projít, aby měl člověk pohyb na zdravym anglickym vzduchu. Co bych z tý Anglie měla, kdybych furt seděla u internetu?
Jsem ovšem ráda, že o tomhle víkendu konečně zase jednou máme víkend a že u toho internetu sedět můžu, nerušeně a bez nutnosti furt něco šudlat a uklízet. Ashleigh nepřijela, a tak se můžu konečně trochu zrelaxovat bez náletů. Dlouho jsme se tudíž vykopávali z postele a ještě dýl snídali, a pak jsme dopoledne shrabali listí a následně si naordinovali pořádný půldenní odpočinek. Tohle bych potřebovala častěji. Už si ani nepamatuju doby, kdy sobota bývala víkendem. A ještě máme celej zítřek. Yay!
4 reakce na „Předvánoční“
Vánoční dárky, to mi připomíná, že bych měla začít shánět a tvořit. Mám vymyšlený jeden, ale ještě ho nemám u sebe, protože je v tisku, další mám vymyšlený, ale nejsou finance, další mám vymyšlený, ale potřebuju ho ještě pořádně namalovat Navíc v hlavě to vypadá tak krásně a… na papíře to bude strašná hrůza, no, při nejhorším to jistí kniha. Kniha do série Zeměplochy se hodí furt, i když nevím, jestli není komické dávat na Vánoce Mort.
No a jinak k Doctorovi: Já jsem se sekla hned u prvního dílu klasickejch, protože jsem nepřišla na systém, jakým to je dělaný. Navíc momentálně jsem ještě neviděla ani ten speciál, šetřím si ho na nějakou ideální chvilku, třeba nějaké psychické zdeptání. Možná očekávám, že přítel zkoukne pátou, šestou a sedmou sérii a budeme se na to dívat spolu, o čemž on dost pochybuje.
Na Vánocích je ta super atmosféra. Hrozně ráda chodím Vánočním městem. Loni jsme s kamarádkou kupovaly oblečení a to byl už prosinec, a hrozně hustě sněžilo, z trhů na Svoboďáku se linula hudba Vánoc, všude světýlka a bylo to fajn. Ovšem jen ty ulice. Cpaní se v obchodech mě neba. Nebo miluji, když jsem na návštěvě u někoho, kde to fakt prožívají. Mají malé děti, nebo jich je doma více. To je takové milé. U nás se atmosféra Vánoc nikdy moc nechytne, ak z toho mám takovou malou depku a prohlížím si fotky z dob, kdy jsme byli doma čtyři a ne jen dvě.
Jinak, správně bys přece měla Vánoce a Nový rok trávit v Londýně jako správný Whovian!
[1]: No vidíš, navštívit o Vánocích někoho, kdo má děti, to mě nenapadlo. To je dobrej nápad jak se do tý nálady dostat. U nás to za moc nestojí, je to vždycky takový rozpačitý a už léta mi to nějaj pořádně nedochází a vždycky mám pocit, že je úplně normální večer, jen máme prostě v pokoji stromek a jíme společnou večeři (což se nikdy jindy neděje).
Já doufám, že tý atmosféry chytim trochu v Praze, až budu shánět něco po vánočních trzích. Tady to na mě zatim vůbec nedejchá. Zima je jen občas, sníh ani náhodou, jen dvakrát jsme měli ráno zamrzlé sklo na autě
Spíš je tu takovej divnej podzim. Zrovna včera jsme několik hodin hrabali listí z příjezdový cesty. To si pak člověk vážně nemůže připadat moc vánočně.
V první řadě bych ti chtěla říct, že tě obdivuji, za to, že dokážeš žít v Anglii. To víš, já jsem holka z Klatov, která byla nejdál v Brně nebo Praze a za hranicemi ještě nikdy, takže na tebe koukám jako na "zjevení".
Nedávno jsem narazila na tento blog a zaujal mi na první pohled, a tak ho od té doby pročítám, jen se budu muset polepšit v komentování. Tvoje články mě baví a zároveň mě i potěší.
Vánoce v Brightonu musí být krásné a věřím, že tě to nakupování bavilo. Ve výběru a ceně zboží máš nespíš pravdu. U nás v Česku, natož v Klatovech, je málo věcí, které stojí za něco. Ceny jsou vysoké, malý výber a nikdy si nejsem jista, zda to obdarovaný ocení, nebo mě vynese v zubech.
Přesto Vánoce miluju, dárky mám letos už doma, jen je ještě zabalit. A nyní se ráda procházím v ulicích, kde se dívám po výzdobě oken, výloh a pouličních lamp.
To víš, malé město, kde jsme rádi i za maličkost, která třeba jen vzdáleně připomívá Vánoce. A to bys měla vidět naše adventní trhy, pokud se to tak dá nazvat. Na náměstí stojí asi šest stánků, ve dvou prodávají jmelí a v ostatních vánoční pokrmy a pití s přemrštěnými cenami, že si málokdo cokoliv koupí. Ať žijí Vánoce. 
[3]: Děkuju za obdiv 🙂 Ono to neni zase tak těžký a obdivuhodný. Jen je třeba do toho jít a hecnout se. A mít pokud možno někoho sebou, kdo tě udrží při zdravém rozumu a naději na světlé zítřky
Taky se těším na výzdobu v Praze. Nebejvá to sice až tak slavný, ale aspoň v centru na člověka dejchne atmosféra, i když je to spojený s duchem konzumu a předvánočního šílenství. Člověk si to musí umět odmyslet.
A na balení a stromeček se těšim! 🙂 Vánoce, to je taková jedna doba v roce, na kterou se člověk může fakt těšit. O Vánocích jsou stresy, ale když se to pak všechno sejde a na chvilku zastaví o vánočním večeru, všechno na světě je aspoň na ten jeden večer tak, jak má bejt.