Brainstorming nad budoucím blogem

Čtu si zrovna Renaissance Business a poslouchám báječnou Ellie Goulding a brainstormuju nad tématem svého budoucího blogu/webu. Napadají mě u toho kupodivu docela zajímavý věci. Třeba včera mě napadlo, že bych vážně potřebovala přejít z už nedostačujícího systému rubrik na štítkování, protože třeba tenhle blog vedu v podstatě jako deníček a aby se někdo dokázal aspoň trochu vyznat v tom, jaké dělám v čem pokroky a vůbec, jak šly věci za sebou, musel by mě vážně poctivě sledovat a hltat každej můj článek. A to nikdo nedělá a dělat nebude, tím spíš pokud sem přijde nově. Novej čtenář nemá šanci.

Tohle bych chtěla eliminovat. Chci to udělat tak, aby si každej mohl kliknout na tu jednu rubriku/štítek, co ho zajímá, a aby k tomu našel všechno relevantní.

Když jsem tak přemýšlela o těch štítcích, praštilo mě to do očí. Vždyť já už je mám vymyšlený! Už jsou tady. Přímo vlevo hned pod mou přezdívkou (kterou mám taky hroznou chuť nějak blíž vysvětlit, ale to si asi nechám ještě uležet, mohla by to být součást toho, co vlastně chci s tím webem dělat). Ty štítky, kterýma jsem označila sebe sama (a který se, vzhledem k mojí bláznivý povaze, dost často mění), se vlastně dost dobře hodí jako štítky pro skoro všechno, o čem teď ráda píšu.

Baví mě minimalismus jako životní filozofie. Pod to ovšem spadá x dalších věcí. Třeba minimalismus ve webdesignu. Nebo omezování materiálního majetku. Zbavování se nepotřebných věcí, aby bylo víc prostoru na to potřebné, totiž na duševní klid a přemýšlení. Debordelizace šatní skříně – to je nikdy nekončící boj, to vám teda povim 😛 Kor když vás nejlepší kamarádka vytáhne dvakrát po sobě na nákupy a ve vaší příšerný nerozhodnosti vám podává jeden krásnej kousek za druhym, takže si to nakonec koupíte skoro všechno 😀

No ale to se mi naštěstí stává jenom výjimečně.

Anyway, co dál. Hudba, jednoznačně. Vypadá to, že v mym životě začíná mít čím dál silnější pozici a to je co říct. Řekla bych, že jsem jí byla vždycky dost posedlá a rozhodně nejsem ten člověk, co by si občas poslechl rádio a jinak nic. Pro mě je hudba životně důležitou složkou života, prostupuje celou mou existencí a to zase v milionu podob. O tom všem mě taky baví psát.

Čtení. Čtu furt. Většinou to jsou různý blogy a weby, který jsou kolikrát tak fantastický, že vůbec nechápu, že vám je tu už dávno necpu. Proč si to herdek nechávám pro sebe? Jsem to ale sobecká potvora.

Ale čtu i papírový knihy. Nejsem sice, aspoň si to nemyslim, takovej knihomol, jakýho ze mě dělají někteří kamarádi, ale přesto mám knihy ráda a stojím si za tím, že sečtělost je základ a že pro inteligenci je to prostě must-have.

A ráda se o to čtení dělim, i když moje účast na Čtenářský challenge už pro mě neni zase taková pecka a obávám se, že mě už moc dlouho bavit nebude. Ale to je v pořádku. A o tom chci taky psát.

Chci psát o tom, že je úplně v pořádku mít bambilion (díky, Řimi, to slovo je fakt skvělý :D) zájmů, který spolu na první pohled vůbec nesouvisí – a někdy ani na druhej – a proplouvat mezi nima podle nálady. Že se nemusíte definovat jako „blázen do fotografie“, „modelář“ nebo „koňař“, že můžete bejt všechno dohromady a právě to z vás dělá někoho naprosto úžasnýho a unikátního. Nějak si to sama začínám uvědomovat.

Chci psát o věcech, co mě baví a co bych chtěla zkusit, a pak je chci zkusit a chci je udělat a chci napsat, jakej to byl pocit. Chci v přímém přenosu bojovat se svýma běsama a se svou neschopností v některých věcech a chci to překonávat, chci se stávat pořád lepším člověkem a mít to zaznamenaný. To se sice v určitý podobě děje už dlouhou dobu, ale nikdy to nebyl plán a rozhodně jsem v tom nebyla nijak důsledná. Možná že do budoucna bych chtěla bejt.

A do toho se asi nikdy nepřestanu vylejvat ze svejch bolístek, hejtů a znáte to, takový to láska sex a trápení. To prostě asi musí bejt, když máte ten blog jako deník, a to mě baví mít, takže s tím nedovedu přestat. Napadlo mě, ve světle všech těch blbostí, co na mě teď dolejhaj, že docela dobrej titulek by bylo něco jako „Tohle je příběh o tom, jak jsem se zbláznila“. Protože já mám fakt pocit, že jedinou obranou proti tomu, jak se z toho všeho neposrat a nezbláznit, je zbláznit se naschvál O.o Dává vám to smysl? Pak jsem možná právě objevila prvního člena svojí budoucí komunity 😀

Komunita pro blázny. Psát pro lidi, co vůbec nevědi, jak na ten život, ale stejně to vždycky nějak dopadne a i když se to pokaždý nějak posere, furt ještě jsme tady a furt ještě žijem, no ne snad? 😀

A víte, že mě napadlo zase změnit pozadí? Zkusmo jsem tam na chvilku dala takovej pěknej záběr Mlhoviny Fénixe. Ale pak jsem si řekla, že si s tim pitomym designem fakt už musim přestat hrát. O ten tu přece stejně nejde.