Přepít se čajem

Je mi blbě! 😀

Tři konvičky čaje, Namring, Masala a Tuareg, a třikrát nový uhlíky do šíšy dělaj divy 😀 Mám obrovskej knedlík v krku a blbě se mi dejchá, ale furt je to lepší než stavy po pivu a podobných věcech. A krom toho to rozhodně stálo za to.

Po neskutečný době jsem zas viděla jednoho dávnýho kamaráda a neskutečně mě to pozvedlo na duchu. Jednak ten samotnej fakt, jak snadný vlastně je po tak dlouhý době někoho vidět a mluvit s ním – to dává člověku naději už samo o sobě, přece jenom některý dávno ztracený lidi mě trochu mrzej a ráda věřím tomu, že se někdy třeba zase sejdeme. A pak ten kluk je inspirace sama!

Moje únava ze světa mi najednou připadá jako něco úplně normálního, čím trpí i jiný lidi a řeší to přesně stejně jako já – vypadnou někam jinam. A funguje to. Najednou mi přišlo, že ty věci, co cítím, nejsou nic depresivního nebo nezdravýho, ale že to je prostě normální a že se to dá úplně snadno vyřešit. Někdy prostě fakt stačí jeden jedinej člověk, kterej ty věci vnímá stejně jako vy, abyste otevřeli oči a pochopili, že s váma ve skutečnosti nic špatně neni, že prostě jen potřebujete mluvit s někým, kdo je na stejný vlně, a ne s lidma, který jsou přesně na tý opačný a který tu všechno asi hrozně baví nebo je to sice nebaví, ale neví, co s tím. Já vím, co s tím. On ví, co s tím. Spousta dalších lidí ví, co s tím. Ven, prostě ven odsud!

A on to dělá ještě chytřejš než já. Teda já to dělám podobně, taky chvilku chodím do zaměstnání, našetřím a pak si nějakou dobu užívám. Jenže zatímco já si „užívám“ pořád víceméně na stejnym písečku, on na tu dobu vždycky někam vypadne a zažívá svět z jiný perspektivy. Právě se vrátil z Novýho Zélandu a ani nemusel moc mluvit, ani nemusel moc přehánět a vychvalovat to, stačilo mi jen vidět ten neklid v něm, kterej ho táhne pryč stejně jako to táhne mě, slyšet historky o tom, jak snadno se některý lidi urvou ze stereotypu a prostě jedou někam do prdele a „ono to nějak dopadne“. Já sice nejsem tak odvážná, ale mám pocit, že bych k tomu taky jednou mohla dojít, pokud to ještě za pár let bude možný. Že až se mi podaří dokopat sebe sama k nějaký samostatnosti a naučit se žít sama za sebe, tak vlastně zjistím, že to je přesně to, co potřebuju a že chci taky odjet někam do Nepálu nebo do Vietnamu nebo třeba na Sibiř, to je jedno, prostě někam, abych něco viděla a zažila a abych si tím nechala zase jednou pořádně změnit náhled na svět. Zatím jsem na takový věci příliš pohodlná, příliš se bojim a jsem příliš opatrnej hráč, ale kdoví, třeba jednou…

Prozatím mám vlastně dost střídmý plány. Bezpečný, relativně.

Cestou z čajovny (btw Duhová čajovna na Letné, musíte zkusit! Proběhla tam letos v létě rekonstrukce, po níž mi to tam nepřipadá ani zdaleka tak útulný ako dřív, ale pořád je tam personál nad personály, naprosto kouzelný lidi :)) se mi to všechno válelo v hlavě a najednou mě tu zas na chvíli nic neštvalo, protože jsem na moment našla klid v duši a opravdu jsem se myšlenkama i srdcem ocitla tam někde daleko a všechno to bylo zas o něco reálnější. A taky jsem věděla, že jsem zase našla o jednoho člověka navíc, kterej má tuhle životně důležitou věc úplně stejně vyladěnou, a že i když bude někde na druhym konci světa a i když spolu zase další dva roky nebudeme mluvit, než se znovu setkáme, prostě tam někde je a cítí to samý. To tak strašně nakopne!

Navíc jsem potkala hned dvě bandy předčasně slavících helouvíňáků a do hlavy se mi vetřel nápad na jinej kostým, kterej by měl bejt mnohem míň náročnej na provedení a přitom by měl bejt mnohem veselejší, barevnější a líp vypadající. No tak uvidíme 🙂 Zbožňuju inspirativní lidi!

Bože. Mně je tak blbě 😀 Ale zároveň mi je moc dobře 🙂