No to si pište, že jsem tady. A ještě dlouho budu.

Zjišťuju, že se mi myšlenky nabalujou jak sněhová koule. Po sobotní čajovně jsem měla hlavu plnou samejch příjemnejch věcí, ale tak nějak jsem čekala, že je zas brzo nahradí ten klasickej pracovní a domácí splín a ono se to kupodivu (zatím) nestalo. Místo toho mi to v hlavě víří nápadem za nápadem a rozhodnutí „nechat to uležet a přemýšlet o tom“ se vyplatilo. Včera jsem před spaním pročetla jen nějakejch pět šest článků z Archivu Everetta Boguea a i to mě stačilo nakopnout k tomu, abych konečně odepsala na Cirratin pohled a Sikarův dopis, což už úspěšně odkládám nějaký dva týdny a přitom vůbec nevím proč – ještě jsem to neposlala, furt mám hlavu nějak plnou jinejch věcí, ale však já si vzpomenu, jen si to dát někam na oči a jít kolem schránky.

Taky jsem se nemilosrdně pustila do vyjížděcího šuplíku u stolu, kterej vždycky zaplním bordelem, papírama, cédéčkama a kapesníkama a když tam pak chci něco najít, všechno se mi to zadem vysype. Everett mě ovšem v debordelizačních článcích nabádal, a tak jsem se neudržela a prostě ten bordel zrušila a to se nedá popsat, jakej má pak člověk dobrej pocit. A hlavně jak chce víc! Chtěla jsem normálně běžet ke skříni, narvat všechno nepotřebný oblečení do tašek a jít to napěchovat do popelnice, abych se toho zbavila a získala místo. Naštěstí nejsem zase takovej blázen, ale už jen ten pocit, to nutkání dělá divy.

Dneska jsem v práci celej den brainstormovala. Včerejší debata o webu s Nickem byla plodná. Doporučil mi, abych ho psala dvojjazyčně. Upřímně mě ta myšlenka velice láká, já se stejně nikdy nedokážu udržet, abych nepoužívala anglický výrazy, a blog čistě v angličtině jsem už taky psala, ale problém je, že asi budu příliš líná než abych všechno psala nadvakrát. To mě nikdy nebavilo a i když jsem to kdysi dávno zkoušela, nevydrželo mi to. Jenže rozhodnout se mezi češtinou a angličtinou taky nedokážu. Takže mi asi nezbyde než se hecnout a uvědomit si, že jinak to nejde. Musím myslet na to, jak mě budou číst mí stávající čtenáři a jak zároveň budu schopná poslat odkaz komukoli ze svých zámořských známých. Pravda, připravím je o zábavu nad Googlem přeloženým textem (Nick se třeba hrozně baví tím, že si překládá moje články XD Že z nich pak ale má hodně…), no ale zase to dostane jinou úroveň, když bude svět vědět, o čem píšu. Otevře mi to dveře. Neměla bych se bát je otevřít.

Odpoledne mě pak zničehonic napadlo rozvržení. U šablony z WordPressu se o tom špatně přemýšlí, je plná nesmyslů a klikátek, který já ve výsledku potřebovat vůbec nebudu a akorát mě rozptylujou. Všechno pryč! Radši začínám s prázdným papírem nebo s prázdnou obrazovkou a do ní vkládám jen to, co jsem zvyklá používat, co potřebuju. Nic navíc.

A pak mě trkla i doména. Jak jsem se nad tím dlouho mořila, najednou to tam bylo a já přesně věděla, kam chci to svoje psaní umisťovat. A bylo to. Ihned jsem volala svému IT poradci, abych mu ty noviny oznámila 😀 A až budu mít čas – tenhle týden bude dost na palici, takže pochybuju, že si najdu chvilku, ale hned ten další se vrhnu na hledání vhodné domény a snad to půjde. Jakmile bude doména, začnu pracovat na implementaci mailu, abych se konečně trhla ztama, kde zrovna jsem a kde to prostě přece jenom není moje, i když to tak vypadá. A pak uvidíme.

Dá to práci. A je třeba udělat hodně věcí. Ale rozhodně je to v řešení a tím myslím, že na tom fakt makám každou svou buňkou a furt, ve dne v noci mi to v tý hlavě jede a to by bylo, aby nebylo.

Jinak se samozřejmě nabízí otázka, zdali odsud budu odcházet.

Nebudu. Aspoň ne v dohledné době.

Jednak než ten web zprovozním, to ještě potrvá, možná mít na to tejden volno, dala bych to do kupy hned, ale bohužel mám i jiné, naléhavější starosti. A druhak to tu mám ráda a pořád tu pro to mám využití. Takže kdyby na mě někdo snad chtěl dělat bububu, že tu melu o odchodu, tak nemelu. Melu tu o tom, že budu mít časem vlastní web. To se podle mě s blogem nevylučuje a krom toho to k tomu stejně nevyhnutelně spělo už delší dobu.

Ale pořád mi tu na tom záleží. Nemeju si ruce nad zdejší komunitou a nejsem k ní slepá. A tudíž mě poměrně nasralo, když mi bylo vyčteno, že kvůli mě padla jedna z rubrik AK, Rozhovory se členy.

Stručně řečeno, mám na to jiný názor.

A abych prokázala, že mi to není šumák jako někomu, rozhodla jsem se dotáhnout svou úlohu do konce, a jelikož moje původní volba se na mnou vytvořené dotazy totálně vykašlala (některý lidi nepochopíš), oslovila jsem podruhé někoho snad spolehlivějšího a pokud se mu bude chtít, tak ten rozhovor bude, do toho ještě tu trochu času celkem ráda investuju – hlavně teda proto, že ten člověk, kterýho jsem oslovila, mě fakt baví 8)

Tak uvidíme. Rozhodně se ovšem je na co těšit. Je vynikající, mít se na co těšit 8)

Proto jsem se mimochodem rozhodla stanovit si datum. Konec ledna it is. Neposeru se, když to tak nebude. Ale hodlám udělat maximum proto, aby to tak bylo.