Potřebuju přibrzdit

Bože, já jsem tak unavená. Neskutečně se těším na příští víkend, kdy se snad zase dám trochu dohromady. Těch posledních pár dní je to nějaký náročný.

Kvůli třídennímu výletu za prací do Tišnova (kterému privátně říkáme TTPP – Tradiční třídenní podzimní pakárna) jsem si musela dlouho dopředu zažádat o volno, kdyby náhodou. Jeden nikdy neví, jak ty směny zrovna vyjdou, tak ať to radši vědí dopředu. Což se mi pak vyplatilo, když jsem zjistila, že mám zrovna mít dlouhej. Naštěstí mám celkem rozumnou šéfku, takže mi to zařídila, ovšem bylo a je nutno vypomoct alespoň v těch dnech okolo, takže můj rozvrh teď vypadal přibližně takhle:

V sobotu do noci v čajovně s kamarádem – o tom jsem ostatně psala – pak v neděli brzo ráno (ergo nevyspalá) na chatu, odkud jsme stěhovali babičku. Byla tam brutální zima, hnusně a čtvrt metru sněhu, takže to nebyla žádná mňamka že bychom si tam přijeli válet šunky, to se taky říct nedá, takže jsem domů večer přijela značně zmožená, promrzlá, unavená. To samozřejmě nikoho nezajímalo, v pondělí ráno jsem tak jako tak musela naběhnout do práce a začít svůj dlouhej tejden. V úterý to samý, takže jsem si samozřejmě chtěla a potřebovala odpočinout ve středu.

Jenže to se nějak nekonalo, ráno jsem toho moc nenaspala, ten den bylo hnusně a pod mrakem a já celej den hledala pitomou bílou pastelku na obličej, kterou jsem poměrně nutně potřebovala na večerní Halloween party v Karlosu. Co vám mám vykládat – uklidila jsem si celej pokoj, prolezla všechny skříňky a šuplíky, v nichž jsem už drahnou dobu nebyla (zjistila jsem, že mám už zase co dělat co do debordelizace, furt je tu čeho se zbavovat. Měla bych se na to zase nějak vrhnout a pokročit) a užila jsem si nějakejch nervů – z toho všeho nevyspání mě to až nezdravě rozhodilo – a stejně jsem to nenašla. Naštěstí mě z bryndy vytáhla T., která má tu pastelku taky a uvolila se mi ji půjčit.

Před osmou jsem se teda navlíkla do nějakejch těch bláznivejch barevnejch hadrů, ježto jsem se po neúspěchu s kšandama rozhodla, že půjdu za klauna. Což je poměrně zvláštní, klauny nijak v lásce nemám. Ale měla jsem na mysli něco hodně barevnýho a roztomilýho a že si na to udělám nějakej roztomilej ksicht a bude.

No to mi taky moc nevyšlo, jelikož už jsem dávno vyšla ze cviku a navíc jsme brutálně spěchaly a malovaly jsme se obě v OC Chodov na záchodech a sorry, ale to toho moc nestihnete, když na to máte nějakejch pět deset minut a žádný pořádný prostředky, kromě toho, co jste si nabrali do malý kosmetický taštičky. Doma bych s tím zvládla udělat víc.

No ale nevadilo, řekla bych, že to celkem bylo poznat, takže když jsme se pak vydaly do toho Karlosa, skoro jsem i měla pocit, že mě začíná místo paniky konečně jímat Halloweenská nálada. Ale nakonec to byl fakt jenom pocit, nakonec mi přišlo, že to letos stálo dost za hovno. Společnost teda byla příjemná a některý masky se fakt vyvedly, ale bylo nás jen pár, spousta lidí se na to vykašlala, Halloweenskej duch a atmosféra nikde a pak samozřejmě Karlos… poté, co se do práce dal tamějším personálem najatý profi bodypainter, to začalo konečně nějak vypadat, ale dobrou hodinu nebo spíš dvě byl náš stolek vlastně jediným s vůbec nějakou snahou o kostýmy a to bylo dost smutný. S velkou nostalgií jsme vzpomínali na onu skvělou párty před dvěma lety, při níž se Karlos rozhodně víc babral s výzdobou a atmoškou a bylo to znát. Moje tehdejší recenzička k počtení zde, pokud by to někoho zajímalo 🙂

A pak taky už nemůžete pařit tak moc jako dřív. Protože v Karlosu hrajou sračky. Protože když se naplní parket, neni tam k hnutí ani k dejchání. Protože jste kvůli pracovnímu nasazení a vůbec tak nějak z absence potřeby chlastat odvykli alkoholu. Protože jste unavení. Protože vás to nebaví a je vám mizerně na duchu kvůli různým dospěláckým i méně dospěláckým problémům, o nichž si vlastně ani nemáte s kým promluvit, a tak je v sobě dusíte. Protože se potřebujete vyspat. Protože víte, že druhej den odpoledne vás čeká náhradní šichta v práci – za víkend, kterej sice v práci nestrávíte, ale rozhodně ho nebudete mít volnej. No, neni to úplně nejjednodušší…

No a pak teda ten čtvrtek. Zas jsem se vzbudila unavená, nestihla jsem nic jinýho než nasnídat se, pobejt na počítači, okoupat se, o nějakou hodinku později se naobědvat a pak už jsem musela vyrazit. Práce do půl desátý, než dojdu domu, je deset a já jsem čím dál tím vyřízenější a přestávám to zvládat. Z posledních sil (nebo spíš ze záložních, poslední už došly a mozek už dávno usnul) ještě balím na tři dny do pakárny v Tišnově.

Ráno brzo vstávat, šup do auta a jede se. No, recenze o Tišnově vás prozatím ušetřím, možná jindy, každopádně to bylo opět vyčerpávající a konkrétně teda pro mě mnohem víc než posledně a já furt musím přemýšlet, čím to. Podle mě to musí bejt tím tempem, tím, jak strašně málo teď spím, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč mi v půlce dne začne padat hlava a proč mě furt tak strašně bolej oči, že mrkám jak o život a furt v nich cítím tlak a kruhy pod nima. To přece neni normální, nebo by aspoň nemělo bejt.

A zejtra musim do tý blbárny zase, další náhradní šichta. Jdu tam teda až odpoledne, ale už to vidim, že to bude tuplem to samý jako ve čtvrtek, zas se stihnu sotva nažrat a můžu letět. V úterý se teda snad trochu vyspim, ale ten jeden den volna je prostě zoufale málo a jestli ho strávim ve stejně mizerný náladě jako středu, tak to potěš.

Ve středu a čtvrtek mě zas čekaj dvanáctky.

Zoufale se těším na ty tři dny volna potom. Prospim to. Proodpočívám to. Pročtu to – mám tolik co dohánět. Propřemýšlím to o blogu. Prohraju to na basu – Zookeeper’s boy mi přestala stačit, a tak jsem se naučila i Special a teď to hraju jako dvojsong a nesmírně mě to baví. Nakrejt takhle celý album by bylo asi dost zábavný, ale zase Mew nejsou zrovna nejlehčí kapela na covery, ty jejich šílený rytmy absolutně nechápu, a to jsem si vždycky myslela, že mám pro rytmus smysl 😀 Nemám, evidentně.

Jestli po mně někdo v těch dnech bude něco chtít, tak ať jde do prdele, nepremávám, nejsem, nedělám. Potřebuju se jen vyspat. Ale copak to jde, když máš hlavu plnou myšlenek a nápadů a víš, že na všechno je tak málo času? Mám pocit, že teď letí jak splašenej, protože toho tolik potřebuju a chci udělat, tolik mě toho napadá, tolik si toho potřebuju promyslet, a když už si ten čas udělám, tak mi ten mozek prostě ne a nejede, protože je příliš unavenej a nechce se mu. O polední přestávce v práci, pokud se mi poštěstí, že mě nikdo neotravuje a nemluví na mě, sedím půl hodiny v šatně na židli, žeru a jsem totálně braindead. Chm.

Jestli chci takhle existovat dalších padesát let, než půjdu do důchodu? No to si kurva pište, že ne. Ani jeden pitomej rok, ani mě nehne.

Ten pocit, kdy víte, že strašně mrháte svým potenciálem. Svou tvořivou energií. Ale nevíte, jak ten zběsilej kolotoč zarazit, kam zabodnout páčidlo a kdy nejlíp zařvat „Moment! Potřebuju přibrzdit!“. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Ticho.