Já už to nemám kam dávat

Tak jsem se konečně dokopala a vrhla se na tu svou tričkovou polici ve skříni, která je i přes moje občasné nálety pořád plná věcí, který prostě nepotřebuju a nenosim. Už několikrát se mi povedlo část oblečení odnést na výměnné akce pořádané Rereréčkem, jenže to už je nějakej pátek zpátky, co ty akce pořádali, a od tý doby se mi nedaří narazit na nic tomu podobnýho. Házet to do sběrnýho kontejneru se mi nechce, je toho fakt hodně a jsou tam i kvalitní kousky, za který jsem dala nemalý peníze a nejsem zase tak bohatá, abych si to mohla dovolit jen tak vyhodit a nepřemýšlet o tom. Abych se v tom fotila a zkoušela to udat někde na netu, do toho se mi vůbec nechce. Se samospouští to neumim a mám pocit, že mi k tomu chybí jeden člověk. A navíc mi to připomíná zkoušení oblečení v krámě, navlíkat na sebe jednu věc za druhou, a to nesnáším. A pak jsem taky hrozně líná a přijde mi to jako hrozně dlouhodobá věc, než se něco prodá, a teď to musíte někam posílat, no prostě lenoooost! 😀

Ale štve mě to. Že se ty moje báječně rozjetý snahy o minimalizaci šatníku vždycky zaseknou na bodě, kdy je vyndám z tý skříně a udělám si v ní místo. A pak přijde na řadu nerudovská otázka a já ji z nedostatku lepších příležitostí a nápadů vždycky vyřeším tím, že ty vytřídený igelitky napěchuju do skříně v předsíni, řídíc se na nějakej čas úslovím, že co oči nevidí, to mě nesere. Jenže ono to tak nefunguje. Pořád o tom vím, někde vzadu v hlavě to mám uložený a vím, že jsem se toho nezbavila, jen jsem to zametla pod koberec a teď přes to zakopávám. Hergot, už bych s těma metaforama mohla přestat.

Takže kdybyste někdo věděl o nějaký výměnný nebo prodejní akci přes oblečení (a nebo třeba knihy), dejte mi okamžitě vědět a já tam letim s krosnou na zádech a deseti igelitkama nejmíň!

A nebo holt zase budu muset zneužít někoho, kdo si na mě udělá čas a komu nebude vadit mě třeba půl hodiny, hodinu fotit v různejch nepadnoucích hadrech 😀 A pak si ještě udělat další tunu času na to, abych ty fotky popsala, oblečení nějak ocenila a napěchovala to někam na net – mimibazar? Aukro? Nevim. Budu to muset nějak vymyslet. Ale právě. Ten čas! Kdo ho dneska má?

Neumim si to zorganizovat.

Mimochodem, teď nevim – už jsem zmínila, že mnou vybraná ovečka k rozhovoru pro AK souhlasila? 8) O víkendu jsem se snažila dát dohromady pár otázek a dopadlo to tak, že se mi jich nakupilo až moc a nemají vlastně žádné společné téma. Tak teď nevím, co s tím provedu. Ještě to nechávám uležet, třeba mě napadne ještě něco lepšího. Já vlastně vůbec nevim, jak se takovej rozhovor dělá. Na co se ptát? Mám se ptát na blbosti? Na světonázory? Na to, co zajímá mě – a co by tedy potenciálně mohlo zajímat i čtenáře? Mám se ptát, co měl dotyčný dneska k obědu?