Curiouser and curiouser…

Ok, dnešek byl fakt divnej den 😀

Cca kolem desátý, jedenáctý mě vzbudil rámus, zvonění telefonu, hlučnej hovor, no prostě klasika u nás doma… Chvilku jsem ležela v posteli a přemítala, jestli mě to opravdu rozčiluje nebo jestli to ještě zvládám. Protože je fakt, že jsem na to dost zvyklá. Ale představa, že bych se od toho oprostila a šla za vlastním… vyškrtnout ze života jednu věc, která mi kazí náladu, to se mi čím dál tím víc líbí. Na druhou stranu si myslím, že jsem ještě pořád nedorostla do schopnosti postavit se na vlastní nohy, ani si neumím představit, jak bych se svým mizerným platem zvládala vlastní bydlení a jak bych řešila všechno, co se k tomu pojí. Vždyť mě znáte, neumím ani dojít na poštu a poslat balík.

Nicméně dlouho mi to přemítání netrvalo, poslední dobou jsem tak nastavená z práce, že jakmile se vzbudím, pokud se ještě necítím vysloveně spavě, okamžitě vstanu, protože se mi hned rozjede mozek a už zase myslim na tisíc a jednu věc, takže nějaký válení se v posteli nepřipadá v úvahu, prostě mě to vykope.

V kuchyni jsem zjistila, že naši svorně bok po boku vaří. Což byl šok. U nás doma se nevaří. Druhej šok byl, že dělali řízky s bramborovym salátem. Podrbala jsem se na hlavě a zapřemýšlela, jestli je možný, že jsem spala tak dlouho, že už jsou Vánoce. Upřímně by mě to potěšilo, poslední dobou se mi děje jen málo věcí, který by za to stály, a ani bych se moc nezlobila, kdybych mohla těch pár měsíců přeskočit. Samozřejmě si přitom vzpomenu na Jirotkova Saturnina a myšlenku škrtnutí několika týdnů a co by z toho vzešlo a o co všechno by se člověk ochudil… ale narozdíl od jeho hrdiny já fakt docela věřim tomu, že by bylo lepší tu zimu přeskočit. Když mi táta ze srandy řekl, že jsem fakt spala dlouho a že už je jaro, ta představa se mi líbila.

Každopádně dát si k obědu zase jednou normální dobrý jídlo bylo k nezaplacení. Přitom jsme s našima pokoukali na pár scének s Mladým a Náhlovským, z nichž mimochodem scénka s pohádkou o kůzlátkách (psanou uzlíkovým písmem) je naprosto epická a dokonalá 😀 Asi si ji půjdu pustit znova, jestli ji najdu na yt… Ha, našla. Ale teda v příšerný kvalitě. No co se dá dělat.

Anyway. Odpoledne jsem proflákala. Přistihla jsem se, jak furt zírám do facebooku. Moje noční můra. Nicméně když si vezmu, že to dělám jen proto, že čekám, jestli se někdo určitý objeví v chatu… tak to zase neni tak zlý. Neni to závislost na facebooku, spíš závislost na mluvení s tou danou osobou. A to se ještě dá, to si ještě odpustim.

V jednu chvíli mě to čekání ale tak otrávilo, že jsem vzala do ruky basu a že trochu pocvičim, v tejdnu na to nebylo moc kdy a jestli se v tom chci zlepšovat, tak nesmim polevit. Tohleto je přesně jedna z těch hroznejch blbostí, co navenek tak nevyzní a asi to nikdo nedocení, ale pro vás samotný je to obrovskej krok. Abyste mě pochopili, už dávno, snad hned když jsem si tu basu pořídila, mě lákalo zahrát si Can’t stop od RHCP. Prostě kurva skvělá basa tam! Jenže jsem to nikdy pořádně nezkusila, nebo možná zkusila a nešlo mi to, ono to neni úplně nejlehčí, hlavně teda podle mě proto, že to dost možná hraju někde úplně jinde a je to poměrně šílený na prstoklad. Ale v posledních tejdnech, jak hraju víc, mi to začínalo poměrně jít, teda aspoň ta první část, dál jsem to nikdy nehrála. A ani jsem to nikdy nehrála s tim songem dohromady, takže vlastně netušim, co se tam dál hraje, nemám to – aspoň ne vědomě – nějak naposlouchaný.

Ale dneska jsem to zkusila. Nejdřív jsem teda chvilku drtila Mew (Special mi dává zabrat, ty rytmy prostě nejsou nejjednodušší, pro někoho zvyklýho na běžný jednoduchý rytmy jsou Mew trochu šok), pak jsem si střihla oblíbenýho Odvážnýho mladýho muže od Fixy a pak mě napadlo pustit si tu Can’t stop a prostě to zkusit. Jak jsem se blížila k refrénu a tudíž změně po intru, který jediný jsem kdy hrála, říkala jsem si, že brzo skončim, protože netušim, co tam dál hraje. Jenže najednou se to stalo, prsty se mi nějak zbláznily a samy hrály zcela správný tóny O.o Teda ono to asi nebylo úplně přesně to, co se tam hraje v originále, ale rozhodně se to tam perfektně hodilo a mě na tom šokovalo, jak sakra vim, kam ty prsty položit. Jedna věc je, že sluchem odhadnu, co by tam mohlo bejt. Přece jenom ten song znám. Ale já base nerozumim. Nevim, kde je tam jakej tón, když chci nějakej zahrát, je to vždycky o hledání, než se trefim. Neni to jako na klavíře, tam vim přesně, kde co je, a dokážu si to představit v podstatě i v hlavě, i když před sebou nemám klaviaturu. Ale basa je pro mě španělská vesnice, takže moment, kdy mi prsty samovolně naskočily na ty správný místa a vůbec jsem se nepřehmátla, byl pro mě ohromným překvápkem.

Uvědomuju si, jak debilně to zní. Ale je to ohromnej krok kupředu. Ta několika sekundová událost (po níž jsem teda bez problémů dohrála celej ten song, protože mi najednou vůbec nepřipadal tak těžkej) mi dala naději. Naději, že s trochou toho hraní a cvičení se i při takovym tempu (jako že hraju třeba dvakrát, třikrát do týdne) dokážu poměrně rychle posunout. Vždyť je to jen pár měsíců, co jsem se rozhodla, že do toho budu dávat víc, a už hraju Can’t stop, která pro mě roky byla totálním tabu a jen jsem ji tak povalovala v hlavě jako že bych to chtěla umět zahrát. Když si přeberu, jakým tempem (a vlastně i jakým způsobem, podle tabů) jsem se učila nový songy těch prvních pět let, moje současný tempo je naprosto závratný. Každej tejden objevim nějakou novou skvělou skladbu, která by se dala bez problémů zahrát. Jako by se mi otevřely oči. Jako bych si najednou skutečně mohla říkat basák. Už nemusím říkat, že „mám“ basu., jak tomu bylo tolik let, kdy jsem se jí v podstatě nevěnovala, jen výjimečně. Už můžu v klidu říkat, že hraju na basu. Už to hlavně neni takovej big deal. Už to každýmu necpu na potkání – tady o tom samozřejmě píšu ráda, ale dřív to bylo takový, že jsem někoho potkala, on mě chtěl poznat a já ze sebe hned chrlila, že mám kapelu a že v ní hraju na basu 😀

Jsou to takový malý vnitřní změny. Který ovšem mění úplně všechno. Mění podstatu. Mění mě jako člověka. Mění můj náhled na různý věci, mění moje priority.

Z tý basy mě bolej ruce, když hraju moc. Ale z tý bolesti rukou mě přestává bolet srdce. Cítím se svobodná.

No ale abych to dopověděla, navečer jsem se vydala do Duhovky na druhý setkání s kamarádem. Po včerejší divný náladě v čajovně jsem z toho měla trochu hrůzu, aby to nedopadlo stejně, že budu zase tak k ničemu a myšlenkama jinde, ale bylo to celkem příjemný, až podivně nenucený, alespoň do tý doby, než se mi zničehonic udělalo příšerně zle. Ne vysloveně od žaludku, ale najednou mě začalo polejvat takový vedro, že jsem myslela, že se uvařim, servala jsem ze sebe svetr a v tu chvíli jsem si uvědomila, že je mi i poněkud blbě z tý masaly a šíšy a že na to nemám už chuť a že se mi trochu pletou pohyby. Zvedla jsem se, že se půjdu nadechnout a dojdu si na záchod a cestou tam mi došlo, že je to ještě horší, že skoro nevidim a že se hrozně motám. Chvilku jsem tam seděla, byl tam chládek, pouštěla jsem si ledovou vodu na zápěstí, to pomáhá zchladit, ale nebylo to nic moc. Začaly mě brnět ruce a třást se. A když mě pak cestou zpátky rozbrněly i zuby, už jsem věděla, že jsem v prdeli.

Chvilku jsem se snažila to nějak zakrejvat, ale brzo mi bylo jasný, že to nemá smysl, protože jsem se fakt nedokázala soustředit na nic než jak mi je blbě, tak jsem to na sebe práskla. Kamarád byl velice nápomocnej, až mě to překvapilo. Vložil se do toho i tamější čajovník, kterej s náma celou tu dobu seděl v místnosti a jen tak sám tam pokuřoval šíšu (což bylo fakt trochu divný, mimochodem :D) a s ledovým klidem mi nakázal pít sladkou vodu a dát si nohy nahoru. Chvilku jsem to ignorovala, nechtěla jsem se tomu podvolit, ale ono to fakt nešlo, tak jsem si došla na záchod pro trochu vody a řádně si ji osladila. Musím říct, že větší kekel jsem dlouho nepila. Ale trochu to pomohlo, stejně jako jít se na chvíli vyvětrat ven. Ale teda ne moc. Furt mě brněly ruce a nebylo mi nejlíp, tak jsem to nakonec vzdala a svezla jsem se na jedno z křesel s nohama nahoře. Připadalo mi to v danou chvíli dost nedůstojný, ti dva si tam dál v klidu seděli na proutěnejch židlích a já tam ležim jak pako 😀 Ale potřebovala jsem se nějak dát do kupy. Trochu jsem panikařila. Asi jsem si odvykla dávat najevo fyzickou slabost. Že furt na něco kibicuju, to je jedna věc, ale bejt totálně bezmocná a mít pocit na omdlení, to se mi fakt nelíbilo.

Nicméně chlapec (říkejme mu třeba K.) se zachoval vzorově. Nejdřív se mnou chvilku mrzl venku, pak se mě neustále ptal, jak mi je, nabízel mi, že mi dojde pro vodu, a pak správně usoudil, že bude asi lepší, když to pro dnešek zabalíme (nechtěla jsem bejt ten, kdo to navrhne, protože se mi to upřímně nechtělo balit, i když na jednu stranu samozřejmě chtělo, nebylo mi do skoku ani do řeči), načež mě doprovodil domů – což mi teda přišlo nadbytečný, už jsem se potácela domů v mnohem horších stavech – ale je mu to rozhodně ku cti.

No a pak přišel ten nejpodivnější moment, kterej bych po tom všem vůbec nečekala a kterej to všechno otočil do mnohem lepšího světla 🙂 Ale o tom až někdy jindy. Maybe.