Siniphae

Mněhe, zase jednou mě chytila inspirace k obrázku z Imaginária 🙂 Mimojiné teda i proto, že přesně na následující téma mám rozepsanou jednu… nevim, jak to nazvat. Knížku? Příběh? Jo, příběh bude asi lepší označení. Nečekám, že bych to někdy dokončila. Je to už pár let zpátky, co jsem začala. Ale ráda se k tomu tu a tam vracím, aspoň v myšlenkách. Ráda vzpomínám na to, jak se mi to tvořilo v hlavě a jak se to samo skládalo dohromady. A občas si to po sobě ráda přečtu a zapřemýšlím, jak jsem na takový detaily proboha přišla a odkud se vzaly nápady na interiéry, který tam popisuju. Mít představivost je krásný…

Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl. Dávalo to smysl. S nohama namočenýma ve vřídle jsem snila o Jasperovi a o tom, co by bývalo mohlo být. Mohla bych ztratit hodně. Léta služby mi už dávno mohla opatřit to, o čem se ostatním zatím jenom zdálo, a já to všechno toužila zahodit? Proč?

Zvažovala jsem své možnosti, když se za mnou ozval známý hlas. „Už zase hloubáš o smrtelném životě?“, zeptal se Ari. Povzdechla jsem si. Přišel až ke mně a posadil se vedle mě s nohama složenýma pod sebou. V rukách přitom pohazoval kožený váček s hvězdným prachem, typická provokace.

„Nech toho…“, zaprosila jsem, ještě než mohl vůbec s něčím začít. Nebylo třeba. Stejně to ale zkusil. „Sin, ty víš, že patříš k nám…“, nakousl, než se mu zlomil hlas. To bylo neobvyklé, trochu jsem zapochybovala. Normálně si vždycky se vším věděl rady a vždycky měl co říct, ale tohle klišé, které mi už zopakoval snad stokrát? To se mu nepodobalo. Že by byl i on sám v koncích?

„Nedělej to. Prostě… to pusť z hlavy.“ „Tebe to nikdy ani nenapadlo? Nikdy tě to nelákalo?“, vyletělo ze mě. „Někdy. Možná. Ale pak…,“ poklepal na váček, „… pak mi došlo, kde je moje místo. Sin, ty máš talent. Máš možnosti. Podívej se na ně,“ rozmáchl se rukou a já vzhlédla. Všude kolem nás, kam oko dohlédlo, se to hemžilo anděly. Nebylo je slyšet, nebylo je vidět, pokud jste o nich nepřemýšleli, byli jste sami. Jakmile jste si na ně ovšem vzpomněli, byli tam. Byli tam pořád. Nikdy jsem nebyla sama, pokud jsem si to nepřála. A i pak by se vždycky objevil Ari, napadlo mě a musela jsem se ušklíbnout. „Oni nikdy nebudou mít to, co ty. No, možná za pár stovek dobře odhlídaných životů. Ale ty… ,“ zase se zadrhnul. Otočila jsem hlavu a podívala se do těch jeho smutných modrých očí. Bylo to trochu nepříjemné. Poposedl si blíž. „Patříš k nám,“ zašeptal znovu a položil mi ruku kolem ramen, jako by nic. Cítila jsem teplo vycházející z jeho dlaně, z jeho paže, z celé jeho bytosti. Byl mi ze všech nejmilejší. A jen s ním jsem na krátký moment dokázala zapomenout. Dokud se hladina pode mnou nerozčeřila a na ní se neobjevil Jasperův obličej, jeho výraz na tváři, když jsem mu řekla, že odcházím a že je to naposledy, co mě vidí. Samozřejmě bych neodešla z jeho života, to nebylo myslitelné, stále byl mým svěřencem. Ale musela jsem naše styky omezit na – jak se to říká – striktně pracovní.

Tady a teď mi to všechno přišlo bláhové. A tak daleko. S nohama ponořenýma do teplého vřídla se mi myšlenky toulaly jen po hvězdách a patřily jen andělům. Ale tam dole, kdykoli jsem odložila křídla, tak snadno jsem zapomínala, kdo jsem, a čím dál tím častěji mě přepadaly myšlenky na smrtelný život a na to, jak tohle všechno opouštím. Ani můj rozhovor s Ním to nedokázal změnit. Dokonce i poté, co jsem mu dovolila, aby to břímě ze mě sejmul. Snad jeho síla nebyla tak nezměrná, snad nestačila na… ale ne. Takové věci mě nesměly napadat. Ucítila jsem jakési pošťouchnutí pod žebry. „Nepochybuj,“ zavrtěl hlavou Ari. A já se chabě usmála nazpět. Věděla jsem, že tenhle boj nikdy neskončí, alespoň dokud bije Jasperovo srdce, a já si nedokázala a nechtěla představovat, že jednou to tak nebude. Byla jsem ochotná vzdát se nesmrtelnosti za ten jeden nesmyslně krátký okamžik, který bych mohla strávit s ním a který byl v našem měřítku tak nicotný, že nestál ani za řeč, alespoň ne Arimu; nikomu z nich by za to nestál. Ale já holt do tohohle světa přišla s lidským srdcem. Byla jsem možná přece jenom špatný anděl.

„Nepochybuj,“ řekl Ari. A já věděla, že ho nikdy nedokážu poslechnout. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči.