Únava se projevuje

Ono to neni jenom zdání, že nemám na nic čas. Já ho fakt nemám. Normálně namakám v měsíci tak do těch 170ti hodin, za leden jich budu mít přes dvě stě. A já se divim, že ten měsíc zmizel kamsi do háje a já během něj nikde nebyla, nic jsem nedělala a vůbec nic jsem nevyřešila. Byla jsem tak akorát na návštěvě u Maude a naopak já měla doma na návštěvě pana Mysteriózního. Takovej můj záchytnej bod v tom všem bláznění.

Je to znát. Nejsou to jen vlasy, který mi lezou na nervy a nedaj se nijak upravit (i když jsem to už nevydržela a krpet si je přistřihla, furt to není ono, cítím, že po nějaký době zase jednou potřebujou poněkud profesionálnější zásah než jakýho jsem schopná já sama), nejsou to jen tu a tam bolavý kolena nebo záda nebo únava. Je to totální vyčerpání. Nejvíc jsem ho vnímala minulej tejden, kdy jsem odmakala tři dlouhý dny o víkendu, pak v pondělí jsem byla u Mauděte a úterý, středu a čtvrtek, jsem opět strávila v práci. Načež o víkendu jsem byla zaneprázdněna návštěvou a pak zase do práce v pondělí… už to přestávám zvládat a zoufale se těším na volno. Bohužel ale nevím, jak to zařídit, abych si ho opravdu mohla užít. Přemýšlím, že bych měla někam vypadnout. Jestlipak by se v týhle sibérii dalo bejt u nás na chatě?

Doma to prostě nejde, pění mi tu mozek. Nemá smysl se rozepisovat o detailech, faktem ale zůstává, že kdybych se udřela k smrti, tak to našim pořád nebude dost dobrý a furt budu neschopnej lempl. Už včera jsem to v práci musela přetrpět s bolavýma zádama, nějak se mi zasekl celej vršek, a dneska se k tomu přidala migréna, která mě pustila až teď v osm, kdy jsem ze zoufalství sáhla po brufenu. Ach, jak já nerada beru prášky.

Jenže chtít tady po někom, aby ho zajímal můj zdravotní (nebo snad dokonce psychický) stav, to bych se dočkala.

O to zvláštnější a vzácnější jsou mi teď lidi, co k tomu mají úplně opačnej přístup. Teda ke mně. Takovej ten přístup, kterej by měl bejt úplně normální a většině lidí na něm asi nepřijde nic zajímavýho a nijak je to nenadchne, ale o mě když se někdo stará, a myslím tím opravdu stará, tak nedovedu vyjádřit svou vděčnost. Je to silnější pocit než jenom nutkání brečet, je to tak úžasný, že už ani brečet nemůžete, jen zavřete oči a ukolébává vás to, protože víte, že teď, poprvé po letech, jste skutečně v bezpečí. Teď, poprvé po letech, na to nejste sami a kdyby něco, tak to někdo může vzít za vás. A přesně to nutně potřebuju. Aby to občas někdo vzal za mě.

V práci teď máme pomíchaný směny, každej den je tam někdo jinej a jenom já a ještě jedna ženská jedeme pořád na dlouhý, celodenní směny. Já teď navíc ještě na delší než předtím, celej leden dělám třináctky a mám toho nad hlavu. A pořád se o všechno starám. Jedinej rozdíl mezi mnou a směnovou vedoucí je v papírování, u kterýho se já nezašívám, a že nezvedám služební telefon. A možná ve dvou tisících platu. Jinak je to furt na mě, starat se o to, aby na krámě všechno bylo, a včera jsem si zničehonic uvědomila, že mi ten mozek jede celejch těch třináct hodin v kuse a furt rekognoskuju terén, furt kmitám očima z jedný věci na druhou, z vitríny s bagetama do vitríny s dortama, z mrazáku do výrobní lednice, od skladu ke skladu, pořezat krabice, kolik místa je asi v kontejneru, je tam ještě hlídač nebo potřebuju klíče, ve stojanu nejsou mlíčka, pod pultem jsem je taky neviděla, tak to je musim přinést ze skladu než se po nich bude někdo shánět, a taky nahoře došly banánový džusy a nejsou tam pekanový pletence, to by se mělo ještě dopéct… bzzzzzzzzzzzzzzz.

Skoro teď nemedituju. Nemám sílu ani čas. Což je paradoxní. Právě meditace by mi s tím měla pomoct, ale já jsem už zase špatně nastavená a nedokážu se k ní přimět a když už, tak si to poměrně snadno nechám zkazit někým z rodičů, kdo třeba zrovna produpe předsíní. Nebo všema těma až nechutně vzteklejma myšlenkama, co se mi honí hlavou. Vší tou křivdou a nasráním, co se ve mně nahromadily za poslední měsíce a dny, vším, co mám chuť na řadu lidí vykřičet, aby věděli, co si o nich myslim, ale co si nechávám pro sebe, protože jsem zaplavena dokonalou letargií a všechno je mi tak nějak jedno. Aspoň teda navenek.

Potřebuju si odpočinout. A pořádně. A potřebuju se oprostit od touhy po jejich uznání, neboť toho se mi nikdy nedostane. A moje ego to velice špatně snáší.

Nesnáším ego. Vždycky, když se mi ho podaří na chvilku vypnout, je mi mnohem líp. Proč to nejde udělat na furt?