Rubriky
co se mi honí hlavou

Chceš si posrat život? Půjč peníze kamarádovi

Pozitivní zprávy. Jak moc dokážou změnit člověku náladu.
Už je to víc než rok, co se trápím pro peníze, který jsem v nejlepší víře půjčila svému někdejšímu příteli, a pro toho dotyčnýho, kterej totálně a dokonale zradil mou důvěru, ty peníze mi nejen nevrátil do několika dní, jak bylo domluveno, ale ani do několika měsíců a ani po víc jak roce a půl, a ani po vypršení smlouvy o půjčce, kterou se mi s ním tehdy nějakým zázrakem podařilo po pár měsících podepsat. Ale že by mi to nějak přidalo na klidu, to zase ani ne.
Dneska už vím, že to byla blbost. Ten člověk mi ublížil jako málokdo jinej v celym mym životě a dá se říct, že mi zkazil celej rok 2012, protože ho celej provázela (a ještě dlouho ve vzpomínkách bude provázet) pachuť tý zrady, naslibovanejch horů dolů, prázdnejch keců a strachu o to, jestli ty peníze ještě někdy dostanu zpátky. Stejně jako vzteku na sebe sama, že jsem takovou blbost udělala, a totálně zlomenýho srdce. Srdce zlomený láskou, na to už jsem zvyklá. Ale srdce zlomený zklamaným přátelstvím? No neni to pro mě úplně nový, ale takhle zlý jsem to nezažila.
Co jsem se mu navolala. Co jsem se mu natextovala. Co jsem se za ten rok nanervovala, když se mi vracely doručenky se zprávou „nevyřízeno“. Co jsem se ho naprosila. Co jsem si od něj užila citovýho vydírání. Co jsem si užila žaludku obrácenýho naruby nad tím, co všechno mi byl po tom všem schopen říct, omlátit o hlavu nebo vyčíst – včetně toho, že já si, sponzorována rodičema, můžu vyskakovat, zatímco on rodiče nemá a od patnácti se o sebe musí starat sám. A nebylo pro mě zrovna snadný ani jet za ním na návštěvu do Bohnic, kde vloni v létě pobýval poté, co se údajně psychicky zhroutil a pokusil se zabít. Říkám údajně, protože po těch letech už mám bohatý zkušenosti s jeho životníma storkama a už dávno nevím, čemu můžu a čemu nemůžu věřit, pokud jde o něj… Ale je fakt, že v těch Bohnicích byl. A prý jsem byla jediná, kdo tam za ním byl a kdo o tom věděl. Tomu docela i věřím.
A přesto jsem se dočkala „vděku“. No nejsem z šutru a jestli na mě někdo z mých bližních v tomhle roce pozoroval zvýšený projevy bezmoci a utýranosti, tak vězte, že to bylo převážně způsobeno právě touhle kauzou, která mě trápila den co den a dojebávala noc co noc a teď si k tomu ještě přidejte, co bylo doma za promlouvání do duše, když jsem to řekla tátovi. Mámě jsem si tehdy nějak netroufla, věděla jsem, že její hysterický lomení rukama a vřískání, jak jsem blbá, už nezvládnu. Tak jsem maximálně naznačila, že mi někdo něco dluží, ale o jakou částku jde, to jsem nevytahovala.
Stačil mi ten táta, v jehož očích bylo vidět jasný zklamání nad tím, jak jsem pitomá a nepoučená jejich vlastníma chybama – yep, taky kdysi někomu věřili a nevyplatilo se jim to. A já to dobře vim a přesto udělám tu samou kravinu? No nedivim se, že si mě kvůli tomu dobíral.
Prostě, nebyl to jednoduchej rok, protože tohle je přesně jedna z těch věcí, se kterejma si nevim rady. Když se mi toho dotyčnýho nedařilo po zprávách donutit, když ho ani vypršelá smlouva nepřiměla se ozvat, když moje právní poradkyně Klárka neměla dosud čas sepsat na něj žalobu (což se mi protivilo už od chvíle, kdy to začalo vypadat jako že jí bude zapotřebí), jediný, co mi zbylo, byla bezmoc. Bezmoc a občasné rýpavé dotazy od táty, jak to jako hodlám řešit a kdy už to budu mít pořešený.
Pomoct příteli v nouzi. Zní to jako šlechetná věc. Jako něco krásnýho a samozřejmýho. Taky mi to tak znělo. Už to nikdy znovu neudělám, alespoň ne v tak velkých řádech. Půjčit pár stovek je přece jenom něco jinýho než půjčit pár desítek tisíc, nějakej litr se dá ještě rozdejchat, tohle už míň.
Ale abych se po tom výlevu dostala taky k těm dobrým zprávám. Ty peníze jsem mu půjčila 30. listopadu 2011 (oficiálně podle smlouvy, ve skutečnosti to myslím bylo ještě o pár měsíců dřív). Dnes, 24. ledna 2013, mi napsal zprávu ve smyslu, že mu právě na účet dorazily penízky a ať mu znovu pošlu číslo svýho účtu, že mi to pošle.
Nechci to zakřikávat, dokud je nebudu mít na účtě, tak nevěřím ničemu, ale po tom všem, tahle zpráva mi nějak vlila do žil sílu, kterou jsem celej ten rok bolestně postrádala. Nějak to zní jako že tahle nekonečná kauza se snad nakonec přece jenom dovleče ke zdárnému happy endu a že ty peníze dostanu zpátky a everything’s gonna be alright.
Samozřejmě vám dám vědět, jak to dopadlo.
Pokud to ovšem vyjde a ty prachy se mi skutečně vrátí, pak budu mít dost peněz na okamžité srovnání vlastních finančních závazků i na vycestování a zase jednou budu moct říct, že jsem finančně v klidu – a řada z vás bude vědět, že finanční jistota a srovnaný peníze jsou zatraceně důležitá věc pro duševní pohodu. Ale hlavně to prostě půjde. Budu moct zaplatit, co zaplatit potřebuju, a zbyde mi dost na všechny výlohy. A v březnu nebo prostě jakmile se najde vhodná nabídka v Anglii, sayonára. Nebo teda vlastně farewell.
Mám strach doufat, ale snad se mi ta půjčka opravdu brzo vrátí a já budu o pořádnej krok blíž splnění svýho snu. A změny, po nichž tolik toužím, se konečně budou moct začít dít.
Už se nemůžu dočkat, až zase budu psát články bez háčků a čárek a budu se vztekat nad obrácenym y/z. Ach, ty malebné radosti života.

12 reakcí na „Chceš si posrat život? Půjč peníze kamarádovi“

Snad to dobře dopadne! Chápu, jak těžký je odmítnout přítele, protože to sama nedokážu.

držím palce. ne nadarmo se říká, že vyřešené účety dělají přátele. a takové částky se pujčují v rodině, max. a s tím mám díky bohu dobrou zkušenost.
good luck girl.

Óu, odložím taktnost a rovnou tě poprosím, aby ses ve vlastním zájmu neupínala k představě vrácených peněz na účtu. Ne, že bych ti nepřál klid. Do téhle řeky jsem vstoupil čtyřikrát, než jsem se poučil a nejbolestnější byly tyhle nekonečné sliby, na které jsem spoléhal a počítal s nimi pro plánování budoucnosti, aby se všechny nakonec proměnily v prázdná slova. Každý takový zklamání zraňuje, člověk po nich vždycky o kus zhořkne a přichází o iluze.
Ani já tě nechci nechci obírat o iluze a krmit nedůvěrou, přesto si odjezd plánuj bez těch peněz, jako by nebyly.
Když sleduju tvoje myšlenky – a to nejen tady na blogu – mám chuť někdy zařvat: „Tak už sakra vypadni, Em!“ Ale ne proto, abychom se tě tady zbavili, ale protože o Anglii sníš kudy chodíš, těšíš se tam, vnímáš to jako prostor pro takový osobnostní restart, lepší budoucnost, život s člověkem, co je ti blízký a dělí tě od něj jen fyzická vzdálenost, je to vyhlídka tvojí osobní svobody a nezávislosti. A když se tady necítíš sama sebou a štvou tě tu lidi, i když se mě to jako tvého místního kamaráda trochu dotýká, chci aby se měla dobře a pokud cítíš, že Anglie je řešením a snem, respektuju to a chci být první v řadě lidí, co s tebou půjdou na letiště odnést bagáž a rozloučit se. A jen doufám, že pak nepřestaneš psát články v češtině :-D
Ještě zpět k těm penězům: možná trochu šílený, zveřejni číslo svýho účtu a napiš k tomu článek o tom, co chceš dokázat – vlastně by stačilo trochu aktualizovat „Toulky mysli za oceánem“. Jasně jasně, já vím, nemáš ráda cenný dárky, nechceš žebrat, nechceš… blá blá blá… Podívej se na to z jinýho pohledu: Možná by lidi kolem tebe chtěli do nového bytu přispět maličkostí, vonnou svíčkou, veselou rohožkou před dveře, atd. Ale dávat ti to před nástupem do letadla je danajský dar, posílat poštou je sponzoring Pošty. Dárce by poslal jen tolik, kolik nebude postrádat a především kolik je ochoten darovat – tedy žádná půjčka, ale nezištný dar (důležité zdůraznit!). Nedávno jsem něco podobného zkusil a výsledek by rozhodně překvapivý. Člověk měl hned lepší pocit ze společnosti.
Aby se ti lépe přemýšlelo, koukni na tohle: http://bit.ly/RXLCXu kolik tam běžní občané posílají tomu slizkýmu hadovi. Jestli ten dneska vyhraje volby, tak si pořiď jedno nafukovací lůžko, protože je možné, že jednou někdo zazvoní na zvonek ve tvém anglickém bytě  a za dveřmi budu stát já s kufrem a žádostí o azyl. ;-)

[5]: Takhle, já budu plánovat až v březnu, takže do tý doby je ještě čas doufat a čekat. Kdyby to nepomohlo, no tak tu prostě zanechám nutné podpisy a přenechám to s plnou mocí lépe pověřeným osobám a pak už bude nějak jedno, jak rychle ty peníze dostanu, bude prostě muset. Smlouvu na to mám, může bejt rád, že jsem už dávno nešla touhle cestou. Jak říkám, nejásám předčasně, už mu nemůžu přijít ani na jméno a nevěřím mu, ale bylo by to rozhodně fajn.

Myslím, že to nutkání už má snad každej, kdo mě zná, v tom nebudeš sám 8-) Sama mám pokrk věčnýho snění. Ale hlavní je ten záměr, to, že tam fakt chci odjet. Jako o spoustě jiných věcí, i o tomhle prostě jen zbytečně dlouho mluvím, ale nakonec to fakt udělám, o tom žádná. Teď už čekám jen na konec února a pak v podstatě můžu razit jakmile něco seženem.

Ježišmarja, toho bohdá nebude, abych po někom chtěla peníze! O.o Nejsem na tom finančně špatně, neni to žádná sláva a mám v tom nesrovnaný věci, ale nemám žádný finanční problémy a nepotřebuju prachy od druhých. To už spíš zveřejním číslo účtu mojí kolegyně, která se dostala do obřích průserů s penězma, odpojili jim elektřinu, nemaj na nájem a nemaj ani co žrát. Půjčku jim nikdo nedá, příbuzný jim nepomůžou. Já si proti ní můžu nejvíc pískat a kdybych nemusela počítat s vlastníma schodkama, tyvole, já bych jí snad půjčila… :-D

Já budu počítat s nutností obřího domu s mnoha pokoji pro hosty, protože žádostí o ubytování mám už teď cca třicet a to ještě nemám ani nic našlýho :-D

Od autora příspěvku

[6]: Edit – až na tom někdy budu fakt hodně špatně a nebude jiná možnost, tak se možná nechám sponzorovat. Nebo až budu mít fakt hodně dobrej a lidem nápomocnej blog. Ale na to, abych si mohla koupit rohožku, fakt po nikom peníze chtít nebudu 8-)

Od autora příspěvku

O tomhle něco mluv, nejenže to zrujnuje člověka, ale i to přátelství. Těžko se teď slepuje dohromady, aspoň u mě. Sice ta půjčka trvala asi přes půl roku, ale domluva byla na týden. Snad to dobře dopadne, je zbytečné říkat, ať se nestaráš… Budu držet palce.

Jak se tak koukám, tak ten rok 2012 byl celkově pro každého emocionálně vypjatý.

Je mi líto, co se Ti stalo a doufám, že se Ti to už nestane a že už máš kolem sebe pouze ty pravé přátele.

Komentáře nejsou povoleny.