Má pravdu ten chlapec

Hergot, já teď vůbec nic nestíhám! 😀

Je to ještě mnohem horší než začátkem ledna, pan Mysteriózní je teď u mě pečenej vařenej, takže když zrovna nejsem v práci, tak jsem plně zaneprázdněna společenskými povinnostmi a sednout si ke kompu prostě nende, maximálně když společně projíždíme všelijaký videa na youtube a hledáme hudební inspiraci, učíme se Stockholm Syndrome od Muse (fakt to neni tak těžký, byla jsem příjemně překvapena) nebo se jen tak koukáme na Achmeda a spol..

Blog vůbec nemá šanci. Sedm článků za leden (Sedum!!!), to je nejnižší počet ever, snad s výjimkou dubna 2010, kdy mi to tu nechtělo ani za prase fungovat a já si tehdy musela vypomoct tumblrem – a stejně mě to tam nebavilo. Ale jednu věc jsem tam hodně oceňovala, a to ten brutálně minimalistickej design. Mám pocit, že přesně tehdy to začalo, přesně tehdy jsem se rozhodla, že mě tady ty všechny hlavičky, loga, barvy a hovadinky nebaví a že to tu chcu mít pěkně černý na bílym a žádný nesmysle okolo. Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších věcí, co jsem kdy udělala, pokud jde o blog, ale i tak celkově. Fakt se mi v tom minimalismu líp žije. Je to nejlepší životní filozofie, jaká mě mohla praštit do čumáku.

Když je řeč o minimalismu (kdy neni?), Matt mě dneska přivedl na jeden velice čtivej dokument s názvem The Radical Minimalist. Je to přesně ten druh dokumentu, pod nějž se můžu podepsat a z nějž bych tu nejradši citovala téměř každou řádku jako ohromný moudro, ale co bych se s tim dělala, radši vás odkážu na fullverzi. Respektive fullverzi demoverze, neboť jestli to správně chápu, tak tohle je jenom ochutnávka z jakýhosi čehosi, co se dá koupit – což by určitě bylo zajímavý, ale na druhou stranu jsou to věci, co jsem už tisíckrát četla jinde a tisíckrát je ještě číst budu. A kdo v sobě nemá správně zapadlý kolečka, tomu ty věty stejně nic neřeknou. Vy si to musíte hlavně ověřit, zkusit a zjistit, co to s váma dělá, pak to teprve začne dávat smysl. Nikdo doopravdy napoprvý nepochopí, co se myslí všema těma okřídlenejma větama. Můžete je slyšet milionkrát a stejně je plně nepochopíte. Teprve až s opravdovou niternou zkušeností to začne dávat perfektní smysl a stane se to vaší životní pravdou.

Líbí se mi, jak se takový věci daj chápat více způsoby. Čím víc čtu, tím víc způsobů vidím, tím víc nuancí je v tom cítit. Život uteče hrozně rychle. Přijdeš do něj s ničím a s ničím taky odcházíš. Takže jakej smysl má to všechno mezitím? Proč se furt za něčím honíme a furt se snažíme všeho nahrabat, proč shromažďujeme majetky a honíme se za titulama? K čemu ti to na konci všechno bude?

Mrknutí oka. Jeden okamžik. Nádech. Přítomnost. Teď. Na tom jediném záleží, to jediné opravdu máš, to jediné opravdu můžeš ovlivnit a měnit a prožívat. Neprožíváš minulost. Neprožíváš ani budoucnost. Teď prožíváš pouze teď. Co právě teď děláš?

Pouze mrknutí oka, pouze přítomnost je život. Pouze na tom záleží, pouze to existuje. Líbí se mi, jak se to dá otočit.

Mimochodem autorka onoho dokumentu rovněž bloguje na Castles in the Air blogu, kterej si okamžitě znamenám jako další inspiraci, ten design je dokonalej. V podstatě přesně téměř takhle to mám na mysli se svym budoucim – vždycky trochu nasere vidět, že co jste si pracně vymysleli, už vymyslel někdo před váma, na druhou stranu se aspoň můžu poučit z chyb dotyčného, vybrousit nedostatky a vůbec, udělat to líp. No, to všechno až bude nějakej ten čas. Svinsky se na to těšim. Teď se jen potácím mezi extrémama, buď makám jak fretka, nebo si totálně dobíjím baterky sladkým nicneděláním, nebo abych byla přesnější, dokonalou relaxací ve společnosti pana Mysteriózního. Mimojiné čumění na samý fantastický filmy, baštění ve stylu Eat. Pray. Love a hafo skvělý hudby. Akorát teda tu procházku na Vyšehrad jsme fakt mohli nechat na nějakej teplejší den, v sobotu fičelo jak sviň a ta svinská bolest v krku, vsadila bych se, že to mám přesně z toho. Ale snad ji zažene stopáč.

Už aby byl březen. Vlezu si za ty pověstný kamna a seru na všechno. Protože víte jak.

Má pravdu ten chlapec.