Hledáme

A nenacházíme. Původně jsem si myslela, že odjet ve dvou jako couple bude mnohem snazší, ale opak se ukazuje být pravdou, i na těch nejdoporučovanějších stránkách chybí možnost zaškrtnout, že jedete dva, takže to člověk musí napsat až do textu a už tím ztrácí šanci. Takže hledám po všech single nabídkách, kterých je kupodivu až závratně hodně, ale bohužel ten systém neni úplně ideální, takže to musím ručně procházet fakt všechno. Dost dobře nechápu, proč tyhle stránky nemají mapku, kde by člověk zaškrtl místo bydliště a hledající au-pairka by tak snadno mohla hledat podle lokality, neboť by ihned po příchodu na stránky viděla mapku s vlaječkama, kam všude se dá vrtnout. Tahle je to hrozně vyčerpávající. A hlavně mi pak přijde skoro nemožný najít dvě slušný místa poblíž sebe, abychom se aspoň mohli vidět a být v kontaktu, když nic jinýho.

Ale to by bylo pěkně na hovno.

Navíc nejsem doma ani tři dny a naši už se vyjádřili ve smyslu jako že by velice neradi, abych se další dva nebo tři měsíce plácala doma s tím, že nic nemám. Ze všech stran neustále slyším, proč jsem prostě nezůstala v práci a nehledala při tom. Zdá se, že jediná osoba na světě nechápe, proč jsem to udělala – tak možná kromě mých bývalých kolegyň. Asi bych se tím neměla rozrušovat, obecně si málokdo dokáže představit, co za práci to je, dělat za pultem dvanáct a více hodin denně za mizernej plat a obětovat tomu veškerej svůj dech, svou energii a mnohdy svoje zdraví, fyzický i duševní. Málokdo dokáže pochopit, proč jsem se během pobytu tamtéž nedokázala plně věnovat hledání, který vyžaduje hodiny sezení u počítače, sepisování inzerátů, vybírání vhodných fotek, lustrování aspoň deseti různých stránek a čtení čehokoli, co ti to vyplivne, aby ti náhodou něco neuniklo. Ne, dokud jsem pracovala v Panerce, nedokázala jsem se tomu věnovat. Nedokázala jsem na to ani myslet. Teprve teď u toho kompu fakt sedim a fakt jedu, s čistým svědomím, že se tu neflákám a že tu dělám to, co tu dělat mám, protože na to mám energii a čas.

A to mám ještě do toho dalších milion věcí k dělání. Během příštího týdne musím dát dohromady podklady pro účetní, aby mi mohla udělat daně. To znamená vrhnout se na polici plnou papírů a někde mezi těma štosama najít to, co je zapotřebí – a mám dost obavy, že budu muset ještě volat do Ječmínka, aby mi odtamtud poslali zápočťák. I když ad jedna bych ho tu asi měla někde mít a ad dvě jsem přesvědčená, že jsem ho musela dávat té účetní při nástupu, takže se pokusím ji dokopat, ať si laskavě hrábne do archivu a najde si to tam. Protože sorry, ale komunikovat s Ječmínkem je to poslední, co bych teď chtěla dělat.

Dál musím vyřešit registraci na pracák. Což bude taky vyžadovat milion papírů, pokud ovšem mě tam ještě někde nemají uloženou, pak by to snad šlo bez nich, jen se zápočťákem z Panerie, kterej ovšem taky musím nejdřív mít. A taky musím jít na poštu, zas tam mám nějakej veselej doporučenej dopis, ze kterýho asi umřu. Úřady. Papíry. Lejstra. Dokumenty. Doložte to či ono. Nedivím se, že mě každou chvíli bolí žaludek nebo že mi je blbě, nedivím se, že se v noci převaluju. A do toho všeho samozřejmě kvanta domácích prací a od pátku se střídám s mámou na výstavě u táty, aby tam nebyl sám. Půlka dne strávená naprostým nicneděláním a neschopností cokoli dělat. Můžu maximálně vzít notes a dál procházet nabídky. S každýma dalšíma deseti nepoužitelnýma mě jímá větší smutek. Samozřejmě se to dalo čekat, ale stejně. Jsem unavená a když se mě do toho každej den aspoň jeden člověk zeptá „Tak co, kdy jedete?“, brečela bych. Nedokážu ani popsat, jak moc bych chtěla říct „Čoveče pětadvacátýho, nějak nestíhám balit, to je úplně za chvilku!“…

Potřebuju mít prostě něco v ruce, nebo se zblázním. A do toho pořád ještě nevyřešený dluhy. A ta svině, co mi dluží jednadvacet táců, se zase neozývá. Jsem vážně, vážně unavená.