Všechno narychlo, ale furt je čas filozofovat

Tak jsem dala do kupy téměř vše potřebné pro úřad práce, takže zítra bych se tam už fakt mohla donutit zavolat. Těší mě mít to všechno pěkně připravený po ruce a srovnaný. Vyplnit formuláře je práce na pět minut (nechápu, proč jsem to minule dělala ručně, když to jde velice jednoduše naklikat na netu), ale dát dohromady všechny další papíry, to už neni taková prdel a udělalo se mi z toho trochu špatně. Ale při troše štěstí půjde všechno hladce a podporu dostanu, aspoň na tu chvilku.

Což je právě ono. Vzhledem k tomu, jak rychle se teď věci dějí, nebo mohou dít, část mého mozku uvažuje tak, že kdybych se na to byla vykašlala, tak by se hovno stalo. Prostě bych byla měsíc, dva, bez příjmů, což si relativně mohu dovolit, nebo si to aspoň část mého mozku myslí. Ale druhá část si naštěstí uvědomuje, že si to dovolit nemůžu. Že kdyby byly věci jinak, nemusela bych to tak moc řešit, ale za stávajících podmínek by byl vyloženě kreténismus si o tu podporu nezažádat a nenechat si tak vytrhnout aspoň kus trnu z paty.

Věc se má takhle – dneska kolem devátý mě vzbudilo velice naléhavé vibrování telefonu. Říkám vibrování, protože i když obvykle zvuk na noc nevypínám, dneska jsem to zrovna vypnutý měla, jelikož mi už asi tři dny velice naléhavě volá nějaké neznámé číslo. A jak o mně většina mých známých dobře ví, neznámá čísla zásadně neberu. Buď je to nějakej operátor, a nebo – pokud volá tak intenzivně a i o víkendu – nějakej průser. A kdo by stál o průsery.

Jenže dneska to nebylo neznámý číslo, když jsem se přiměla rozlepit oči a kouknout na to, byl to Míra. Vychrlil na mě, že nám našel skvělou nabídku a že jde o čas. Okamžitě jsem se tudíž vykydala z postele a dřepla k počítači. Do dvanácti jsem u toho seděla a horečnatě předatlovávala CV do angličtiny a vybírala vhodné fotky, aniž bych se nasnídala. Vrhnout se na Dear Family letter už jsem nestihla, táta zavelil k odchodu k babičce na oběd, kde jsem už dost dlouhou dobu nebyla a vůbec, strašně na babičku poslední dobou dlabu a fakt mě to štve. Ale nemůžu se dokopat k ní jít zabít půl dne, když mám tolik práce a tolik věcí na řešení. Takže když se mě v pátek ptali, jestli půjdu na tenhle oběd, samozřejmě jsem to slíbila. Takže jsem odeslala Mírovi CVčko a fotky a nechala jsem ho v tom, načež mě napadlo, že o ten dopis teď vlastně ani nejde, slečna, přes kterou ta nabídka je, je češka – a ta si od nás specificky vyžádala fotky a CV, tak proč se zdržovat. Ihned jsem tu myšlenku ještě spěšně zatelefonovala Mírovi, zatímco jsem si zavazovala boty, načež jsme tedy vyrazili k babi. Pro jistotu jsem si s sebou vzala notes, kdyby mě bylo zapotřebí, že budu na příjmu.

Před barákem mi zavál do obličeje teplej vzduch. Takovej ten druh vzduchu, kterej jsem necítila už několik dlouhejch měsíců a kterej dává znát, že už je to tady. Jasně, zima se ještě nechce vzdát, ještě po nás hodlá vrhat svoje trapný pokusy, mínus deset stupňů a kdovíco, ale to už jsou jen pokusy, jaro je za rohem a už to vědí i ptáci, který zase slyším cvrlikat. Nechci znít přehnaně sentimentálně, ale pro mě má vždycky jaro ten nejosobnější význam. Je to vždycky období, kdy jako by začínal novej cyklus, kdy se vrací sluníčko – který některý lidi k životu nijak zvlášť nepotřebujou (jako třeba moje máma), ale já bez něj nedokážu dlouhodobě fungovat a vždycky v zimě to na sobě cítím. Na jaře, když pak začne zase vylejzat, vnímám to jako bych byla živoucí solární panel a velice intenzivně cítím, jak pomaloučku polehoučku nabírá na síle, nejprv jen tak svítí, ale po pár týdnech i hřeje a já už v tu chvíli vim, že je to tady. Že přichází doba, kdy budu moct vylézt z domu jen tak ve svetru a džínách, doba dvou vrstev oblečení a svobodného dýchání. Doba příjemného čerstvého vzduchu, doba nových rozhodnutí a svěžích přístupů, doba, na kterou se všichni těšili a je to znát, doba voňavých květů a čerstvě zelenající trávy. Doba, kdy je radost se koukat kolem sebe a vdechovat nosem.

A jak jsem tam tak stála, čekala na mámu (který to bůhvíproč vždycky hrozně trvá) a dumala, uvědomila jsem si taky, že už to na mě zase přišlo. To otupění. Ten moment, kdy mi běží hlavou tak strašně moc věcí, myšlenek a plánů, že to fyzicky cítím, brní to, tlačí to, duní to a hučí a já mám pocit, že se mi ta hlava buď každou chvílí nafoukne nebo exploduje. Cítím potřebu rychle se zaměřit na něco uklidňujícího v rámci prevence proti zbláznění se, skotomizuju, přestávám vnímat celkové obrazy kolem sebe a vidím třeba jen chodník. Nic jinýho. Nadechnu se a snažím se soustředit. Není to vyloženě panika. Spíš mám najednou tolik věcí na starosti, že dá práci vnímat svět stejně jako jindy. Cítím, že se už zase obrňuju proti věcem, které budu muset opustit. Cítím nevyhnutelnost. Dělá se mi špatně. Mám strach, že to nezvládnu všechno vyřešit včas a odjet s čistým štítem. Děsí mě představa, že stejně jako tehdy, se ani teď nestihnu správně rozloučit a uspořádat slibovanou Farewell party. Děsí mě myšlenka, že pod tlakem náhlých změn budu muset ve dvou týdnech vyřešit tolik věcí, že mi z toho bude 24/7 na zvracení a nebudu mít ani čas, ani sílu se s někým scházet a loučit. A že to pak zase budu litovat.

Psala jsem Klárce. Původně jsem jí plánovala „odkázat“ část svých problémů, ale pak jsem si řekla, že to vlastně ani nechci udělat, ani vyloženě nemusím. Nevěřím tomu, že mě dokáže vysekat z dluhu, kterej nade mnou visí už víc jak rok a furt jsme k ničemu nedospěli, ani jedna strana. Možná by se tomu dalo ještě nějakou dobu odolávat, možná by se to promlčelo, možná by právník bývalého kolegy věděl, jak ten dluh pomenšit, ale já už nemám čas. Už na to seru. Jakmile budu vědět, že jedu, že fakt jedu, tak na to seru a zaplatím to. Pošlu Klárce potvrzení a kdyby si na mě pak někdo chtěl otvírat hubu, tak má smůlu, ale nenechám to tu na hlavě ani jí, ani mámě, která by to musela řešit. Nechci se s ní přes moře domlouvat právě o tomhle. Chci jí psát, jak se mám a co dělám, co je nového a jak jsem rozčarovaná. Chci jí psát, že jedeme na výlet, že jsme konečně byli v Londýně a jak to tam všechno vypadalo jinak, ale zároveň stejně. Chci psát, jak mě to dojalo, a posílat pohledy s anglickou známkou. Seru na dluhy, nenechám je tady. Smažu je z povrchu zemského a čtyři lidi budou mít o jednu nepříjemnou starost míň. Není to krásné?

Jediné, co Klárce nechám na starost, bude žaloba na toho sráče, co pro změnu dluží mně. Cca před týdnem jsem jí dala zelenou a teď už k tomu nemám co dodat. Jakmile bude mít čas a chuť, je to na ní, a já budu doufat, se slzou v oku, se sevřenýma pěstma, s obrovskou lítostí nad tou ranou do srdce, co mi tahle celá kauza způsobila, lítostí nad tím, co všechno jsem si mohla ušetřit, kdybych nepůjčila peníze svému dobrému kamarádovi. Ale vždycky, když lituju a svírá mi to srdce, snažím se myslet na všechny ty změny, co ve mně tyhle a jim podobné kauzy způsobily. Zlomily mě. Rozlámaly na tisíc kousků. A už nikdy nebudu stejná. Ale nejde v životě právě o to? A nedělá nás to ostatně krásnějšími?

Moc se mi líbil Cirratin poslední článek o Kintsukuroi. Lakovaný, filozofický článek. Už dávno jsem si vytvořila určitý vztah, obdiv, fascinaci lidskými jizvami. Těmi na těle i na duši. Možná je to empatie, možná prostá potřeba hledat někoho stejně pochroumaného, ale mě prostě fascinují lidi, kteří už něco zažili, a tím něčím myslím zejména zklamání. Bolest. Taková ta opravdová. Nemyslím jako když se říznete, ale taková ta vnitřní bolest, kterou možná budete cítit už navěky, a to prostě zanechá stopu.

Ostatně vždycky se mi to líbilo i na věcech. Když mi bylo nějakých devatenáct, koupila jsem si baskytaru. Moje první baskytara! Tehdy to pro mě ukrutně moc znamenalo a dobře si pamatuju, jak jsme ji s mámou přinesly z obchodu a vybalily. Máma ji začala zkoumat, já se lehce prsty dotýkala jejího lakovaného povrchu a chtělo se mi brečet štěstím. A najednou jsme zjistily, že je Sunny (tak jsem ji pojmenovala) na jedné hraně docela hodně odprýsknutá. A že ten „kaz“ někdo i zalakoval. Máma se tehdy zhrozila, zkřivila se jí tvář zoufalstvím a prohlásila, že to musíme jít okamžitě reklamovat, že to tam evidentně už bylo a že to nejde. Já jsem ji ovšem zarazila a postavila jsem si hlavu, že ani náhodou! Přece nedám z ruky něco, co má za sebou už nějaký příběh! Všechny basy byly někde vyrobeny, někdo je nalakoval a poslal do obchodů. Jsou stejné, jsou o ničem. Tu moji ale někdo upustil. Někdo ji poznamenal a zůstal na ní šrám, kterým ji navěky odlišil od jiných nových bas. Byla jiná. Byla moje. A dodneška, mějte si mě za blázna, tu ďuznu na ní tu a tam láskyplně pohladím a vzpomenu si.

A tak si říkám, že je krásná myšlenka, vzít tyhle jizvy a nosit je hrdě s hlavou vztyčenou jako připomínku vlastní blbosti a poučení, bolesti, kterou nám osud naordinoval, a naší síly a nezdolnosti, s jakou jsme se s tou bolestí porvali. Že jsme šli dál a že jsme pořád tady. Že pořád můžeme být krásní a plnit svůj účel, a že koneckonců ty jizvy a příběh, co za nimi stojí, nás udělaly zajímavější. Udělaly nás námi.

A taky jsem takhle jednou rozbila keramickej ručně malovanej popelník. Prodávala jsem je a nějak jsem do něj drcla a byl na zemi, na několik kusů. Šéf po mně tehdy hodil vyčítavým pohledem, načež ovšem mávl rukou – taková věc, i když za pár stovek, ho nevytrhne. Já ale nemohla, nemohla jsem to nechat jen tak být, nemohla jsem se smířit s tím, že té věci, která měla mít nějaký účel a měla žít svůj život a příběh, jsem to všechno vzala. Že ji někdo vyrobil a ručně namaloval, že přicestovala z Peru až na Moravu a tam ji někdo rozbije a vyhodí, aniž by si ji kdo koupil. Tehdy jsem poručila šéfovi, ať mi to strhne z výplaty, a ty střepy jsem si vzala domů a slepila.

Nekouřím, nebo aspoň ne moc často a když už, tak rozhodně ne doma, ale ten popelník tu pořád mám. Měla jsem v něm kamenné kuličky, měla jsem v něm korále, různě to střídám, mám ho v šuplíku a vlastně ho ani moc nepotřebuju. Ale ten popelník je přesně jednou z těch minimalistových guilty pleasures, která pro něj mají až příliš velkou hodnotu a jejich přítomnost představuje tak dobré věci a tak krásný životní přístup, že to, co zosobňují, prostě není a nebude schopen dát z ruky, dokud nenajde něco jiného, co by mu to připomínalo ještě víc nebo někoho jiného, komu by byla milejší a kdo by jim dal nový účel.

Mimochodem zrovna ten dnešní oběd u babičky mi poněkud bolestivě připomenul, jak moc se od sebe lišíme s mámou. Když nám babi všem rozdala hluboké talíře, máma si vyžádala mělký – z nějakého důvodu si vždycky bere mělký. A jediný, co jsem v kredenci našla, měl nakřápnuté a vyspravené dno. Nebyla tam žádná díra, jen nepěkný šrám. Mě to zaujalo, bylo to něco nového, co vybočovalo z řady, máma nad tím ohrnula nos a šla do kredence hledat jiný, který nakonec ku vlastní spokojenosti našla a dobře se z něj najedla. Namítla jsem, že je úplně stejný jako tamten, akorát nemá ten šrám, a ona na mě vytřeštila oči, že když si může vybrat, tak si přece nebude brát hnusnej rozbitej. V tu chvíli jsem věděla, že moje snaha jakkoli vnitřně se jí přiblížit, je a asi vždycky bude naprosto marná.