Tak na pracák zavoláno, zajdu tam zítra, a taky mám za sebou návštěvu na OZP. Máma pochopila, že asi fakt jedu, a přepnula se do nápomocného módu. Podívala se mi na všechny ty šílený papíry, ve kterejch se při nejlepší vůli nedovedu vyznat, a zašla tam se mnou, a i když „baba“ u přepážky vypadala extrémně nerudně a máma se rezolutně zavrtávala do židle a dělala se neviditelnou s prohlášením, že jestli nás vyvolá tahle, tak k ní ani náhodou nejde a půjde si pro jiný číslo, nakonec se ukázalo, že to byla velice příjemná a schopná pani, vida je, předsudky 8) I přes ten šílenej zmatek se v tom docela rychle zorientovala a řekla mi, ať si vyžádám celkovou kontrolu, abychom to srovnali. Těch sedum táců dluhu tak nejspíš zmizí z povrchu zemského, asi mi stejně hrozí nějaký penále (a dost možná bych si zasloužila pokutu za to, že jim v tom furt dělám bordel), ale i kdybych měla platit dva tácy, pořád lepší než sedm a to je dnešní třetí dobrá zpráva.
Tou první bylo ranní zjištění, že se mi na to máma podívala a že tam se mnou zajde. Druhou pak informace, že ve vedlejším bloku otevřeli nové pekařství a že před ním rozdávají pivní rohlíky zadarmo 😀 Česká nátura se samozřejmě projevila a hned jsme se tam šly hrozně nenápadně projít a při té příležitosti zjistit, co tam mají. Ukázalo se, že kromě spousty jiných věcí mají i normální housky a rohlíky, což by se skoro dalo brát za nejlepší zprávu dne, neboť u nás to bylo doteď s pečivem pěkně na houby. A aby toho nebylo málo, mají tam taky třené banánky, perník a děsnou spoustu druhů koláčů. Haúúú >:D
Anyway, s výborným pivním rohlíkem (jako každá s vlastním) jsme se pak prošly na Muzeum, svezly metrem na Můstek a pak zase pěšky přes Příkopy až do OZP, kde to teda dopadlo tak jak to dopadlo, jediná nepříjemnost je, že ta kontrola jim bude trvat cca měsíc, takže ten závěr bude muset dořešit máma, neboť – tramtadadááá – já už tady tou dobou nebudu!
Samozřejmě, nic není jistý a jak říkám ostatně pokaždý, odmítám se z toho posrat, ale jak jsem tak čekala ve frontě v pojišťovně, volal mi Míra a oznámil mi, že slečně aupairce, pro niž jsme včera do jedný ráno smolili Dear Family letter, jsme se ohromně zalíbili, a že nás okamžitě doporučí rodince, přidala k tomu spoustu dost dobře znějících informací, které mě dost znervóznily už tím, jak moc na míru mi to bylo 😀 Například slečna povídala, že ji to teda moc nebralo, ale že celý ten pozemek a budovy jsou v takovém tom staroanglickém stylu, tak neví, jestli nás to bude brát. V tu chvíli, kdy mi to Míra četl do mobilu a já postávala před pojišťovnou, jsem nefalšovaně zaskučela radostí, až se několik kolemjdoucích otočilo.
Slečna nám samozřejmě řekla, ať se dál ptáme, a mě by třeba zajímalo, jaké národnosti je ta rodinka, protože to nikdo nezmínil a jejich jména nezní zrovna tuplovaně anglicky, ale nevím, jak se na to kulantně zeptat 😀 Třeba mě něco napadne.
Každopádně jsem hned z OZP šla do Panerky podepsat nějaký další papír k daním a cestou jsme s mámou potkaly krám na kufry, o němž jsem přitom přesně včera začala přemýšlet a přemítala jsem, kde se sakra tyhle věci daj koupit. A najednou tam byl, voilá, a máma mě do něj zatáhla, a já myslím, že mám vybráno a za dobrou cenu. Pani v krámě byla vstřícná a i když vypadala, že se nehodlá spokojit s tím, že dneska u ní nehodlám nic utratit, nakonec nás přece jenom nechala odejít a možná že bude překvapena, ale já se tam fakt hodlám vrátit a koupit ten kufr tam, tentokrát jsem ani nekecala 😀 Jen ještě musím rozmyslet velikost. Bože, jak já se na to balení těšila. Jak já se těšila, až přistoupím ke skříni a začnu vytahovat věci, které opravdu nosím, a přijde tak zvaná velká, největší minimalistická čistka, neboť přijde moment totálního rozhodnutí, bez čeho skutečně nemohu fungovat a bez čeho se naopak obejdu. OMFUCH, jak já se na to těšim a jak strašně dlouho. A ono je to tady. Točí se mi hlava 🙂
Po návštěvě v Panerce, kde jsem se cítila vážně divně a jak tam bylo narváno a holky měly hrozně moc práce, bylo mi to až nepříjemný, jsem šla na svou druhou návštěvu na masážích. Slečna se srdíčkem seděla v recepci a hned se na mě pěkně usmála, byla narozdíl od posledně hodně dobře upravená a namalovaná – kvůli mně, žeby? 😀 – a hned mě oslovila příjmením a že si mě pamatuje a že jdu na ty nohy a že jsem tam byla v pátek a jak jsem se prý měla přes víkend 😀 Tak jsem s ní prohodila pár slov, nechala si nabídnout vodu, protože po kafi v Panerce mi nějak vyžíznělo, a za pár minut si pro mě přišla slečna masérka a odvedla si mě.
První část masáže mi, musím říct, moc příjemná nebyla, protože jsem ležela na zádech a v místnosti bylo dost světlo. Najednou jsem si uvědomila, že mi činí obrovský potíže uvolnit obličej, že ho mám staženej jako v křeči a čím víc si to uvědomuju, tím silnější ta křeč je a tím víc panikařím. Snažila jsem se uklidnit meditací, ale moc mi to nešlo. Jak si mě otočila na břicho, už to bylo mnohem lepší. Já prostě vážně nerada ležim na zádech. A nerada zavírám oči za denního světla, když vim, že na mě přitom někdo kouká.
Jinak ta masáž jako taková byla velice příjemná a za těch dvě stě padesát korun rozhodně stála. Když jsem odcházela, nechala jsem si znovu nabídnout vodu a na stojáka jsem jí do sebe kopla dvě sklenice, protože jsem si připadala totálně vyprahlá, na což mě ostatně upozornila i ta masérka – že prý mám teď hodně pít, protože ta masáž rozproudí lymfu a nějak to prý pracuje, já nevím, no ale každopádně jsem cítila absolutní sucho a udeřila migréna, takže jsem poslušně pila. Přitom mi ještě stihli nabídnout účast v soutěži, pro jejíž účely na stěnu pověsily obrovskou mapu a za každou masáž, na kterou přijdete, se posunete o políčko. A na těch políčkách jsou různý zajímavý ceny. Ale co bych se do něčeho přidávala, když tam znovu přijdu nejdřív za rok a kdoví jestli tam ještě budou, žejo. Tak jsem poděkovala, rozhodně se mi líbil ten nápad, ale řekla jsem popravdě, že ho nevyužiju, rozloučila jsem se a šla si domů na chvíli lehnout.
To mi moc dlouho nevydrželo, ono je prostě příliš mnoho věcí k dělání a hlavně taky ta psavá, tyjo ta psavá! Já nevim, jestli se to ve mně hromadilo půl roku a tohle je výsledek, nebo jestli je to prostě tím, že se toho tolik děje – ale to se děje furt a někdy prostě několik měsíců nepíšu, nemám sílu ani chuť. A fakt se mi líbí, že teď to mám oboje, a taky se mi fakt líbí, jak teď ze všech stran slyším, jak dobře se to moje psaní čte a jak vás to baví. Za to vám fakt děkuju, to se tak krásně poslouchá, a samozřejmě díky tomu zase horečnatě přemýšlím, jak toho hergot využít a jak si tím psaním přivydělat.
Ale nějak si neumím představit psaní na témata. Možná by to šlo. Kdyby mi někdo co týden dal téma a kdyby to nebylo tady v té záplavě tématických článků na blog.cz, tak by to šlo, ostatně když TT začínalo, psávala jsem každý týden. Jestli tehdy byla zajímavější témata nebo jestli je to ve mně, těžko říct, ale je fakt, že už pěkných pár měsíců se ve výběru objevují témata, na něž jsem už články psala sama od sebe. A já se nerada opakuju.
Tak třeba „Místo, kde chci žít“. Dafuq, povídám 😀 Celej tenhle blog by se dal označit jako „kecy o minimalismu, Anglii a nezvládání života“. Hh, možná že změním popisek. Mám já vůbec nějakej?
Anyway, jdu si od toho klepání odpočinout a uvažovat, kde mám pas. S tím bude ovšem asi průser, protože si nedovedu představit, že by byl ještě platnej. A jestli nebude, tak to fakt nestíhám.
6 reakcí na „Perfektní zprávy, ty já mám ráda“
hmmm …
Já tě fakt baštím, máš zajímavý úvahy… S tím TT to není v tobě – byly zajímavější, teď na to nejde vymyslet ani básnička…
Předsudky jsou sviňárna. Snažím se na ně nedat, protože ať už na mě někdo předem působí špatně nebo zle, občas se holt spletu. Je super, žes narazila na fajn paní. :]
Mimochodem, ten dům ve staroanglickém stylu zní naprosto dokonale. Budu ti závidět. ;D Snad vám všechno vyjde a rodina bude na vás nejhodnější na světě.
Masážička, koukám, dopadla dobře. A ta migréna je dobrá věc, je vidět, že ti na těch nohách vážně s něčím pohnula, a je to určitě dobře. :]
A s těmi TT… Jsou o ničem. Když už mě nějaké téma v anketě zaujme, nevyberou ho ostatní. Ale i tyto tvé "obyč" články jsou kouzelné, takže se tím netrap. Doufám, že budeš psát i z Anglie! 🙁
*špatně nebo dobře, pardon :'D
[2]: Já úplně nejvíc zbožňuju, když někdo řekne "Já tě baštím"
:*
[3]: Já jsem se taky bála, ona fakt vypadala dost děsivě, ale zase co tam budu dělat scény jak malej fakan a nenápadně se plížit pro nový číslo
Chtěla jsem to mít z krku a byla jsem přesvědčená, že nebude záležet zase tak moc na člověku a jestli je nebo neni pes. A ukázalo se, že byla fakt dobrá, i když si asi o mně musela myslet svoje 
Na druhou stranu se mnou mluvila líp než kdy kdo jinej při těchhle situacích, obvykle se všichni baví jen s mámou a na mě se dívají jako na úplnýho debila.
Taky doufám, že budu pokračovat, i když původně jsem chtěla pokračovat už někde jinde, ale bohužel jsem to nestihla a teď budu mít úplně jiný starosti než se učit jak zacházet s WordPressem. Budu ráda, když se dostanu k netu a budu moct napsat článek. Snad budeme mít net přímo v annexu, hlavně budeme mít notebook, což jsem tehdy neměla. Zařídit případně nějakou wifi krabičku už by bylo to nejmenší.
A teď mi došla další skvělá věc – když budu psát z Mírova notesu, tak to bude normálně s háčkama
Staroanglický styl, ui! 🙂 Je ti jasné, že až tam budeš, tak nejen že musíš psát a psát a psát, ale i fotit a fotit a fotit! 🙂
No a ta masáž musela být fajnová, nechala bych si líbit, ale já si na nějakou budu muset počkat 🙂