Nestačím se divit, co všechno v těchhle dnech stíhám O.o Položky na to-do listu mizí jako by na ně někdo dupnul, takhle produktivní jsem snad nikdy nebyla!
Dneska jsem se konečně vydala na pracák. Nutno dodat, že mě nejvíc baví, jak se doba, po kterou něco odkládám, než to udělám, rapidně zkracuje. Zkušenost. Dospělost. Co já vím. Možná se jen snažím být vytížená, než pojedu. Abych jen neseděla na prdeli a nečekala. A ono se mi to daří.
Takže teda pracák – musím říct, že si u mě šplhli jednou malou vychytávkou – na lísteček vám to teď vytiskne, jak dlouho budete čekat. Mně to řeklo pětadvacet minut a co jsem tak odhadovala, tak nějak to fakt bylo. Přijde mi to jako téměř geniální nápad. Copak já, já už jsem zvyklá. Dneska jsem se ráno jen sprchla a pak jsem si udělala čaj do termohrnku a zabalila kus buchty do piksly, že posnídám tam. Protože proč ztrácet čas snídaní doma, když si tam můžu v klidu dřepnout na schody a najíst se tam, zatímco budu čekat. Jedna z úřednic šla zrovna krátce po mém příchodu o patro výš a na těch schodech mě potkala. Na moment se zarazila a pak povídá:“No ne, vy jste normálně vybavená! To se mi líbí.“, zasmála se a odešla.
Takže copak já, já už to mám na háku, ale zrovna nade mnou stál ve dveřích pán, kterej vypadal, jako že tam je prvně, a nějak si nevěděl rady, tak jsem ho trochu uvedla do situace a prohodili jsme pár slov. Celkem sympaťák. Jo báj d vej, na tom pracáku dneska natáčela televize, asi tak metr ode mě 😀 Ale nevim která, když začínali, zrovna na mě přišla řada.
Jako obvykle, zmáčkla jsem si špatnej lísteček, ale na to jim seru 😀 Měla jsem se totiž znovu registrovat jako nový uchazeč, jenže co bych házela svoje jméno do pomyslný tomboly na slečnu úřednici, když minule jsem byla u takový šikovný – a ostatně přesně jí jsem včera volala s dotazy k té registraci. Takže jsem si rovnou drze zmáčkla její jméno. No ale naštěstí mě přijala, i když s takovým tím dobře známým pohledem „Nojo, zase zmatkář“.
Což se posléze potvrdilo, nemohla jsem najít formulář žádosti o podporu (našla jsem ho v těch deskách samozřejmě až doma, já nevim, proč v těchhle situacích musí mozek zákonitě vypínat, takže nevidim, co mám přímo před očima. Máte to taky tak?) a taky jsem zjistila, že jsem nadbytečně vyplňovala dva formuláře pro registraci místo jednoho. Což ovšem nebyla chyba, já jsem se zrovna včera vztekala, k čemu mám sakra vyplňovat dva skoro stejný. Maj to tam mít vysvětlený, dammit. Jelikož jsem nenašla ten formulář o podpoře, musela jsem na místě ručně vyplnit novej, a kvůli němu jsem musela zavolat mámě o číslo účtu, ježto jsem si doma zapomněla diář (kdo mohl vědět, že ho budu potřebovat). No, long story short, slečna si mě pěkně zaevidovala a znovu jsem pozvána na duben, kdy se mám dozvědět, jak to bude s podporou. Průser je v tom, že tou dobou už tady nemám být. Což zatím samozřejmě nevím, ale kdyby… no, to budu muset ještě nějak dovymyslet. Všechno zasraně narychlo. Už mi z těch úřadů jde hlava kolem a nejsem ani v půlce. Furt to přibejvá.
Odpoledne jsem přidala další kopku oblečení a doplňků na svůj votoč. Dost jim tam blbne nahrávání fotek, ale nic, s čím bych si neporadila. To přidávání mi pomohlo si ujasnit, že některý ty kousky se fakt na prodávání nehodí a až budu mít cestu kolem nějakýho kontíku, sayonára. Ostatně zrovna těchhle příšerností škoda nebude. On the other hand, k večeru přišla další vlna inspirace a já se znovu po zimě vrhla na debordelizování skříně.
Jak říkám, nepřestává mě udivovat, kolik toho teď zvládám a jaký jasno mám najednou v hlavě ohledně spousty věcí. Ze skříně zmizela plná krabice oblečení, pásků i tašek, něco z toho už jsem si i vyblejskla, ale znáte to večerní osvětlení – bude lepší udělat to za bílýho dne znovu a pořádně. O oblečení ovšem nemluvě, na to budu zase potřebovat asistenci, takže nevim, jestli to ještě stihnu spáchat s Maudětem (jestli se jí bude chtít) nebo zneužiju mámu (jestli se jí bude chtít :D) nebo se na to vydlábnu. Ono to stejně bude s tim votočem trochu komplikovaný, až tu nebudu. O případný přeměřování a zasílání budu muset žádat mámu a to mám teda radost. Ale jinak to nevymyslim.
A samozřejmě, dnešnímu dni nechyběly ani další geniální zprávy, kterých je teď vážně nějak moc. Jednak jsem zjistila, že mám ještě platný pas (heuréka, spadl mi jeden šutrák ze srdce) a jednak nám slečna ex-operka poslala nějaké fotky našeho budoucího pracoviště/bydliště. Oba jsme se s Mírou zmohli jen na „kurva!“ 😀 (no dobře, on to aspoň zcenzuroval). Dámy a pánové, to místo neni žádnej barák, to je normální palác a hrad a megaluxusní megaúchvatná zahrada snů!
Jestli nám tohle vyjde, tak nedokážu ani popsat, jak moc mi tluče srdce, protože – no tyvole, ale radši ne, radši o tom moc mluvit nebudu. Musím mít na paměti, že nic neni tak růžový, jak to vypadá, a lepší je moc se netěšit. Stát se může cokoli.
Ale ten kufr už mám stejně v hlavě dávno sbalenej.