Prozatím chaos, ale to se snad brzo usadí

Je to náročný. Včera jsme strávili v domě skoro celej den a i když to nebyla celou dobu jen práce – něco přes dvě hodiny jsem jen dělala babysitting, což v praxi spočívalo v sezení v kuchyni a čtení si – nedá se říct, že bychom zatím měli nějak moc volna. Ono se sice řekne, šest hodin denně, ale zdaleka to není pravda, ostatně celej víkend jsme byli po ruce, co chvíli nám na dveře zaklepe Ashleighin přítel Nigel a buď nám přijde něco oznamovat nebo si odvede pana Mysteriózního na projížďku autem, prostě jsme furt v pozoru.

Dneska to bylo obzvlášť matoucí, protože kolem deváté jsme museli všechno pustit z rukou a jet s Nigelem na víc než hodinovou projížďku někam do – Arundelu? – kde nám našli práci navíc u jedné architektky, která má barák propojenej s kanceláří plnou dalších architektů, kteří byli víc než nadšeni z představy, že jim někdo přijede vyluxovat a otřít prach a ty plamínky v jejich očích mě poněkud znervózňovaly 😀 Jak může někdo nemít čas si vyluxovat? Prostě angličani.

Je náročný nemít přesnej rozvrh. Nevíme, kolik hodin budeme dělat a jak to skloubíme s dalšími aktivitami, které budou nutné, jestli si chceme něco fakticky vydělat, protože tady v podstatě makáme „jen“ za stravu a hrazené ubytování se vším všudy včetně nonstop internetu a auta. Což bychom si v případě jakékoli normální práce nemohli v žádném případě dovolit, takže si nemůžeme stěžovat, ale jsme přece jenom rozčarovaní, protože jsme měli trochu jiné představy. Ale toho rozčarování se nebojím, to se všechno usadí. Tenhle týden to je chaotické a je toho hodně k naučení se, ten dům je tak obrovskej, že pamatovat si, kam patří kterej ručník, a jak přesně se skládají Ashleghiny přikrývky, je challenge obřích rozměrů, a vsadím se, že jsem dneska při žehlení dobrou polovinu obleční přiřkla někomu úplně jinému, ale s tím se budou muset smířit 😀 Při takovym množství oblečení fakt nemůžu vědět, co je čí.

Štve mě, že jsem furt tak unavená. Prospala bych celej den, ale v noci se mi špatně zabírá a co chvíli se budim. Asi je to dost normální, při takových změnách, v podstatě to tu zvládám milionkrát líp než jsem to zvládala dřív, a mnohem líp, než by to třeba zvládal někdo jinej, ale stejně se cítím nepříjemně ve stresu. Jednak mám pocit, jako by se od nás očekávalo, že se budeme hned honit za další prací – přičemž zatím máme víc než dostatek tý zdejší – a jednak mě trochu trápí Mírova angličtina, která je taková, že dost dobře – skoro perfektně – rozumí, ale skoro vůbec nemluví. Což mimochodem nechápu, jak je možný 😀 Každopádně mě trochu vyčerpává, že je všechno břemeno konverzace na mně. Myslím, že pomůže, když bude trávit čas s dalšími angličany bez mojí přítomnosti – jako třeba dneska se zdejším zahradníkem slash guitar teacherem, kterej je mimochodem naprosto megahustej týpek, hraje na kytaru a má kapelu 😀 Muhahá, miluju anglány. Včera se Sienou hráli Oasis. A Bauxovi (jehož jménou se btw čte Bou, jako Face of Bo XDDDDDD) se včera nadmíru líbilo moje tričko Guns’n’roses. No mohli bychom přijít do vhodnější rodiny a na vhodnější místo?

Dneska se tu za náma taky stavila Hanka a vzala nás na nákup a krátkou procházku Petworthem. Je nadmíru pozorná, ale pořád má pocit, že jsme tu z toho zklamaní, což nejsme. Jsem, pravda, trochu rozčarovaná z těch nejasných poměrů, nemáme přesně dané hodiny a s naší časovou flexibilitou přichází nepohodlí, stejně tak nám v rozletu brání skutečnost, že ještě nemáme k dispozici to auto – ale to snad budeme mít brzo – a trápí mě, jak mi je pořád divně a blbě. Od rána do večera mi nepříjemně hoří tváře a jsem přesvědčená, že kdybych měla teploměr, ukáže notně zvýšenou teplotu. Včera jsem měla celý odpoledne migrénu, až jsem si musela vzít Saridon, pak už mi bylo o poznání líp. Dneska se mi třikrát udělalo špatně v autě. Taky ještě nejsme usazení. Pořád nám chybí nějaké zásadní věci a zatím jsme byli nakupovat jen jídlo. Hrozně moc sníme o Poundlandu a tak vůbec o návštěvě nějakého města s pořádným shopping centrem. Potřebuju nějaký nový oblečení a ani jeden jsme si nepřivezli pantofle na doma, takže tu chodíme v tlustých fuseklích a není to ono. Včera mě z toho děsně bolely ťapky, přece jenom chodit naboso po tvrdých podlahách není úplně ono. A taky si jsem jistá, že se nám nálada zvedne, až se vypravíme někam na výlet, ať už pojedeme na ty útesy (od nichž vlastně nejsme až tak daleko) nebo do Londýna. Zjistili jsme, že když si rezervujeme lístky na vlak týden dva dopředu, vyjdou mnohem levněji. Oproti dvaadvaceti librám za osobu (na cca hodinovou cestu) pak zaplatíme třeba pět liber. No není to skvělé? Je to skvělé.

Taky si chceme zařídit Clubcard, bohužel tu českou tady fakt neakceptují a při těch penězích, co tu utrácíme za jídlo, se určitě vyplatí. A plánuju kartičku do knihovny a možná OysterCard, na ten Londýn, ale to je ještě v nedohlednu. Hanka nás pozvala k ní a Liborovi na večeři, prý aby se nám odměnili za ten víkend a pomoc se svatbou. Nás to sice bavilo a přijde nám to, že fakt není třeba, ale jsme rádi, že je tu máme a hlavně že máme s kým promluvit a koho se na všechno vyptat. I když mám pocit, že Hanka je z našeho prozatímního chaotického programu mnohem zničenější než jsme my sami 😀 A když se podívám na její utrápený obličej, na němž je vidět, jak ji mrzí, že zatím nepřekypujeme štěstím, propadám trochu beznaději a dostávám z toho pocit, že bychom měli být hrozně šťastní a že když nejsme, tak je všechno hrozně špatně, což přitom určitě není. Jen v tom jsou zmatky. Ale už díky ní na nás těch zmatků snad dolehne mnohem míň než třeba doléhalo na ni s Liborem nebo na jiné au-pair páry.

Uf, fakt se prostě těším, až se to všechno usadí a přestane to bejt takový divný. Až nám bude Ashleigh dávat seznamy věcí k udělání a domluvíme si maximum hodin na den, abych k ní nešla v pět odpoledne vyndavat nádobí z myčky a pokračovat v žehlení, který nikdy nekončí. Protože jak nejsou domluvený hodiny, tak můžete pracovat pořád, tady je pořád spousta věcí k udělání. Až se nám podaří domluvit si další joby, na nichž bychom si mimochodem mohli slušně nahrabat, ale nebudu nic zakřikávat, navíc se rozhodně nehodlám strhnout. Až si zvyknu na to, že závisím na autě, v němž se mi dělá nehorázně blbě, a který navíc řídí někdo jinej, a na to, že tu není jiná možnost. Bus tady nejezdí, na kole by se tu dalo jezdit obtížně, protože tu nejsou chodníky a silnice jsou uzoučký, a vlastně tu neni ani kam jít pěšky. Pojem in the middle of nowhere ještě nikdy nedával větší smysl.

Těším se, až bude teplo a my budeme moct přestat nosit šály a větrovky a až přestaneme řešit prkotiny a budeme se moct soustředit na věci, kvůli nimž jsme sem vlastně přijeli. Těším se, až budeme kupovat kytary a až skutečně vyrazíme buskovat, ať už se všema těma lidma, co se nám tu nabízeli (a že jich bylo už na pořádnej buskerskej slet, tady snad hraje na kytaru úplně každej) ((báj d vej, už jsem vám řekla, že tu mají v baráku kromě piána, křídla, harfy a tuny kytar taky bicí? A že máme povoleno na to všechno hrát? :D)), nebo jen sami ve dvou. Těším se na letní pikniky s kýmkoli, koho tu poznáme, a až se někam vydáme okoupat. Na večerní táboráky a opejkání čehokoli buřtu podobného, co tu dovedeme sehnat. Těším se, až se mi do zdejších končin dopraví Maudě a budem si moct telefonovat na anglickejch číslech a domlouvat se na výletu XD

Jo. Prostě tak. Zatim je to náročný, trochu divný a neusazený. Ale bude to lepší. It’s gonna be good. GOOOD.