Polemika nad e-bookem

Já to z tý hlavy prostě nemůžu dostat. Už dlouhý měsíce přemýšlím o e-booku a ať na to kouknu z jakýkoli strany, já ho prostě chci napsat. Jenže s tím hrozně bojuju. S tou svou nerozhodností.

Upřímně řečeno si myslím, že by to mohl bejt boom a že bych s tím mohla poměrně prorazit. Protože ať googlím jak googlím, minimalismus – a hojné psaní o něm – se zdá být čistě doménou anglicky píšících autorů, a v češtině o něm ne a ne najít něco pořádnýho. Zatímco v angličtině se k tomu tématu dají dočíst tuny a tuny neskutečně inspirativního materiálu (a že už mám ty tuny řádně načtený), česky píšící autoři jako by o něm nevěděli, nebo o něm prostě moc nepíšou – možná že bojujou s tou stejnou otázkou jako já:“Má smysl začínat teď psát česky o něčem, co zahraniční autoři už dávno popsali milionkrát líp? Má smysl hrát si na Novu, převzít co v zahraničí naprosto fantasticky funguje a přežvejkávat to do češtiny pro lidi, kteří buď neumí anglicky nebo prostě o minimalismu moc nevědí a chtěli by vědět?“

Řada minimalistů, jejichž blogy pravidelně čtu, se shoduje v odpovědi – tvrdí, že každej člověk k minimalismu přišel jinak, každej ho jinak prožívá, pro každýho jsou důležitý jiný aspekty a každej má v rukávech jiný triky a esa, jiný věci, který mu přijdou bláznivě užitečný a u nichž naprosto nechápe, že je už dávno nepoužívaj všichni.

Já ale pořád nevim, jestli bych byla schopná tomu udělat hlavu a patu. Už dávno si nepamatuju, jak to začalo, nejsem schopná hlásat takový ty věci jako že „vždycky jsem to tak nějak věděla“, protože s tou svojí zero pamětí si fakt nemůžu bejt jistá ani tím, že to je pravda, ani že není. Prostě si to fakt nepamatuju. Myslím, že by se mi hodila pomoc někoho zvenčí, někoho, koho to téma zajímá, ale moc o něm neví, protože mi přijde, že já už jsem v něm příliš zabředlá a vím už toho tolik, že nevím, kde začít.

Prokrastinuju taky kvůli myšlence, že vlastně nevím, jestli to pak budu chtít vypustit do světa zadarmo nebo to prodat – na prodání to asi nebude tak dobrý a nejdřív bych měla přijít s tomu, čemu mí guruové říkají insanely useful content zdarma. Na druhou stranu si uvědomuju, že řešit tohle je fakt sračka a zbytečnost, protože dokud to nebudu mít napsaný… je to prostě hodně předčasný. Jak říkám, je to jenom prokrastinace a výmluva, proč se držet zpátky.

Je to svým způsobem neprobádaná oblast – pokud se teda extrémně nepletu a neunikl mi nějakej ultrasuperbrutální českej web o minimalismu a debordelizování obydlí, o vlivu meditování a myšlenkové decluterrizace, no prostě to všechno, o čem tu už drahnou dobu tu a tam upísnu mezi tím vším ostatním myšlenkovým bordelem a deníčkováním. Je věčná škoda, že tu nejdou nastavit štítky – snažila jsem se to obejít za pomoci vyhledávání (vyhledat na tomhle blogu všechna slova s kořenem „minimal“ a vzniklý odkaz použít jako štítek ve sloupku, kterej by tak odkazoval na všechny články, kde jsem minimalismus zmiňovala), ale bohužel to nefungovalo, zdejší systém je podobným věcem extrémně nepřátelský (vynechám polemiku, proč jsem teda ještě pořád tady, která mě taky sere, ale to je na jiný povídání).

Každopádně jsem chtěla říct, že pokud je český psaní o takovejch věcech skutečně neprobádaný a neni ho moc, pak by to mohl bejt zlatej důl, ale jsem skutečně schopná to udělat „moje“, když mám v hlavě zakořeněný všechno to, co jsem o tom načetla a co už vím? K napsání obsahu, kterej bude naprosto epickej, stačí podle Corbetta Barra – stojícím mimojiné za příznačně pojmenovaným projektem Expert Enough – už jen to, pokud víte víc než ostatní lidi kolem vás. Ale co když vím až moc na to, abych se v tom ještě dokázala orientovat a nějak uceleně to podat začátečníkům? Co když s tím nemám trpělivost, stejně jako ji nemám s vysvětlováním základů angličtiny lidem, kteří mají potíže s „there“ a „they are“, natož aby dovedli bez zadrhávání konverzovat o problematice rozpouštění ponožek v pračkách a nekonečném hledání smyslu života v hudebních textech. Možná nejsem Expert Enough, ale spíš Expert too much. Uvědomuju si, jak nafoukaně to zní, a neberte mě špatně. V porovnání se svými minimalistickými idoly jsem nula, neboť narozdíl od nich o milionu fantastických věcí jen sním, čtu a píšu, zatímco oni je skutečně dělají. Nezačnu stodenní challenge o hubnutí sportem a hladovkařením, nezaložím virtuální business, asi nikdy nebudu tak průbojná a nebojácná, abych si dovedla zajistit pasivní příjem z blogu (ačkoli je to můj velkej sen, ale prostě to neumím a nevím, jestli se mi někdy podaří to chňapnout za správnej konec, spíš se bojím, že ne), nebudu lektorem jógy ani nenapíšu kuchařku pro minimalisty a i když jsem perfektně schopná žít bez televize a celkem poctivě minimalizuju svoje osobní vlastnictví a vůbec si dovedu představit, že bych fungovala s mnohem menším množstvím věcí než je běžné (o britech nemluvě, množství jejich věcí je prostě něco neskutečného, to mi hlava naprosto nebere), ale prostě nejsem až tak epická.

Ale možná by stačilo přijmout jako fakt, že v očích spousty lidí jsem – a pořád mě to nepřestává překvapovat a dostávat, vážně, některý vaše komentáře na mou osobu… já na ně moc nereaguju, protože nevim jak, ale vězte, že mi totálně vyrážejí dech a nejvíc si jich vážím. To, že někteří z vás mě považují za – v jakémkoli smyslu – schopnou a tu správnou osobu, je prostě NĚCO. Možná bych to měla přestat ignorovat a měla bych na tom začít stavět. Nejsem Ev Bogue, nikdy nebudu tak napřed, ale třeba nemusím být. Třeba bych na sebe měla přestat být tak přísná a měla bych se přestat srovnávat s takovými machry jako je on, Leo Babauta nebo výše zmíněný Corbett. Možná nemusím být tak úžasná jako Emillie Wapnick. Ale možná že je to právě dobře, že od sebe chci v tomhle směru tolik. Právě to mě drží zpátky a brání mi to napsat ten e-book a třeba je to dobře, že se nechytám šance je kopírovat.

Ale možná jsem prostě jenom idiot a srab a měla bych to udělat.

Co by udělalo mé ideální já? Mé ideální já by začalo epickou kapitolou o tom, kterak Em k minimalismu přišla a kterak mi to převrátilo život. Kterak se můj život stal naprosto epickým. Asi je problém v tom, že právě ten pocit epičnosti nemám. Ani teď, když jsem konečně po několika letech žvanění tam, kde jsem si tolik přála být, nějak se nedostavuje a já mám pocit, teď, když tu jsem, že už to není ono. Že už asi minula doba, kdy jsem tu měla být jako au-pair; mám pocit, jak to říct, že už jsem na tohle stará a že už jsem možná dál. Že bych tu asi měla začít pracovat nebo bych měla mít našlápnuto v tom vydělávání on-line, jenže to z nějakýho důvodu pořád ještě nedělám a mrhám časem. Jako bych někdy, někde vkročila na špatnou odbočku a teď jen zdálky sleduju cestu, kterou jsem měla jít, a pořád nechápu, co se sakra stalo a kde byla ta chyba.

Možná je to karma. Třeba jsem v minulosti nějak hrozně nasrala Osud a díky tomu mě v tomhle životě nečeká nic jinýho než věčný hledání tý chyby a zklamání z toho, jak nedělám nic epickýho. No, budu doufat, že to tak neni a že můj čas ještě přijde. Že se něco stane, co sepne spínač a ty pucliky, co mi lítaj hlavou, se konečně usaděj do svejch míst a celej svět bude čumět. Já budu teda čumět nejvíc.